Odstrčení

Jeden takový v sobě nese Iva: Nesnáším ho. Ani nevíte, jak moc mě rozčiluje. Jak sobecky se chová. Ono mu to vůbec nedochází. Pořád je to jenom o něm. Už od malička. Jemu se muselo všechno přizpůsobovat. Neustále jsem od mámy slýchala: Ivo, buď zticha, Petřík se učí. Petřík! Chápete to? Byl o pět let starší než já. A já jsem nikdy neznamenala nic. V očích své mámy byl prostě Petr nejlepší. A teď, když jsme dospělí, taky.

Oba máme své vlastní rodiny, ale na té Petrově záleží vždycky víc. Všechno musí být podle toho, jak si přeje on. Mě se máma nikdy nezeptá. On žije dál, on má děti dvě, on má těžší práci…, prostě pro mámu bude on ta hvězda a já jen černá tma. Přitom já mámě nakupuju, já jí uklízím, já ji vozím k doktorům. Tohle všechno trumfne jen to, když si Petříček vzpomene zatelefonovat. Máma o tom pak mluví celý den. Nenávidím ho…

Iva by chtěla říct svému bratrovi mnoho slov. A čtenář asi tuší, že nejen jemu, možná i své matce. Tolik bolesti, tolik vzpomínek a tolik neporozumění. S každým dnem jako by to v ní bublalo víc a víc.