23. 11. 2021
„Je mi třicet. Žiju už dávno mimo faktický dosah rodičů. A přesto i teď pořád zaměstnávají moji hlavu a jsem schopná se kvůli nim strašně trápit. Vždycky, když se vidíme, křísím se z toho další týden. Nechápou mě, manipulují se mnou, často se cítím jako peskované dítě. Někdy si říkám, že by mi bylo mnohem líp, kdybych s nimi přerušila kontakt. Ale copak to můžu udělat? Neumím si to vůbec představit. A bojím se, že by mi to bylo líto.“
Podobný příběh zaznívá v terapeutické konzultovně častěji, než by člověk řekl. Někdy se jedná třeba jen o mámu nebo tátu. Docela často ho slýchám od jinak velmi silných lidí, kteří si v životě dokážou dobře poradit, mají dobrou práci i fajn vztahy. A silní jsou třeba právě proto, že některý z jejich rodičů sám trpí dlouhodobě nějakými psychickými problémy, pojmenovanými nebo nepojmenovanými. Někdy pije, někdy je depresivní. Nejčastěji by mu psychiatr nalepil třeba diagnózu některé poruchy osobnosti, což se projevuje především tím, že se s takovým člověkem moc nedá žít.
Tento článek si mohou přečíst jen naši předplatitelé.
Chcete-li pokračovat ve čtení a otevřít si přístup k veškerému obsahu Psychologie.cz, pořiďte si předplatné.
Chci předplatné