Nejlepší články k poslechu: Stáhnout
Vyberte si své téma Předplatné

Patnáct procent pochybností

Vytvoření vlastní sexuální identity je jedním z klíčových úkolů dospívání.

Jan Kulhánek

Jan Kulhánek

16. 2. 2016

Čtrnáctiletá Zdeňka se mi na psychoterapeutickém sezení svěřuje s tím, že se zamilovala do své učitelky klavíru. Patnáctiletý Václav vyjadřuje své zoufalství z toho, že nedokáže v životě obstát jako muž. Třináctiletá Eva nesnáší své tělo a chtěla by být klukem. Lze z těchto rozhovorů usuzovat něco o sexuální orientaci či identitě těchto dospívajících dětí? Jak se z nás vlastně stávají muži či ženy? Co má vliv na náš sexuální vývoj?

Při práci s adolescenty se poměrně často setkávám s tématem nejisté sexuální identity.

  • Řada dospívajících má přechodnou zkušenost se zamilováním se do vrstevníka či dospělého stejného pohlaví, což bývá doprovázeno velkou úzkostí z toho, že by mohlo jít o projev homosexuální orientace.
  • Také se stává, že jsou -náctiletí velmi nejistí ve svém těle – puberta definitivně zvýrazní mužské či ženské atributy a oni se začnou bát, zda dokážou být v životě ve svém mužském či ženském těle spokojení a šťastní.
  • Není vůbec neobvyklé, když přichází mladík či dívka s úzkostí a pochybnostmi, zda dokážou a chtějí splnit očekávání společnosti a žít spokojený život jako partner či rodič.

Dospívání, tedy puberta a adolescence, je pro většinu mladých lidí v naší kultuře obdobím hledání, experimentování, zmatků, nejistot a pochybností. Každý tento věk samozřejmě neprožívá stejně intenzivně, ale bouřlivé dospívání není výjimečné.

Co když jsem gay?

Podle některých výzkumů má právě v tomto období pochybnosti ohledně své sexuální identity a orientace skoro patnáct procent teenagerů – to znamená, že přibližně každý sedmý mladík či dívka má pochybnosti o své sexualitě. To není malé číslo, že?

Když do mé ambulance přišel patnáctiletý Václav poprvé, viděl jsem před sebou celkem nenápadného kluka typu „šedá myš“, který si stěžoval na depresivní nálady a pochybnosti o smyslu svého života. Vyprávěl, že otec z něj chtěl mít sportovce, matka zase hudebníka. On byl ale od mala spíše nešikovný, neprůbojný a před lidmi se nerad předváděl. Takže si poslední roky připadá k ničemu – zklamání rodiny. A do toho se nejspíš zamiloval do svého dějepisáře!

Václav měl kromě nízkého sebevědomí velké pochybnosti o své sexuální orientaci, dokonce si často připadal spíše jako dívka než chlapec, což někteří škodolibí spolužáci podporovali výroky, že je „baba“. Opravdu se hodně bál, že je homosexuál, a to hlavně kvůli rodičům, to by byla pro ně poslední rána…

Po několika setkáních, kdy jsme probírali celkem podrobně jeho osobní historii a vztahy doma, jsme spolu dospěli k závěru: Václav je velmi nejistý, protože dlouhodobě nebyl schopný naplňovat představy svých rodičů, ti pro něj také neměli často velké pochopení a málo ho podle něj za něco chválili. Do puberty o svém „mužství“ pochybnosti neměl, jeho chování ani zájmy nevybočovaly z klukovských kolejí, dokonce byl dvakrát platonicky zamilovaný do stejně staré dívky.

Kontakt s opačným pohlavím je v této době ještě spojený se strachem. Nenaplněná potřeba citu, porozumění a blízkosti pak může najít svůj objekt zájmu u stejného pohlaví.

Opakovaně jsem Václava ujistil, že není jeho chybou, když se nevyvíjí podle představ svých rodičů (ukázalo se, že jeho táta si u svého otce prošel podobným přístupem). Učitel dějepisu má pro něj pochopení a ztělesňuje mužskou autoritu, kterou je Václav schopný přijmout a inspirovat se jí. Kromě erotických představ a snů bylo hlavním tématem jeho zamilovanosti přijetí, souznění. Také jsem Václavovi vysvětlil, že spíše než o homosexuální orientaci půjde o přechodný stav v rámci jeho hledání se v dospívání.

Podle sexuologů je sexuální orientace daná geneticky: s preferencí opačného či stejného pohlaví se rodíme. Ovšem není to tak jednoduché – někteří lidé mají v životě období, ve kterém zažijí sexuální přitažlivost ke stejnému pohlaví, jiní pak dokážou takovou přitažlivost cítit k oběma pohlavím. Do hry vstupuje věk, osobnostní struktura a okolnosti dané prostředím. Navíc rozlišujeme mezi homosexuální orientací a homosexuálním chováním.

Dívčí doteky

26. – 30. září 2018

Řídím svůj život (seminář)

Psychologie.cz

V dospívání je sexualita v porovnání s dospělostí nezralá. Dočasně tak může nastat situace, kdy se potřeba velké blízkosti k osobě stejného pohlaví (spolužákovi, učiteli, trenérovi) mění v erotickou přitažlivost a zamilovanost. Většinou nejde o první projev homosexuální orientace, ale spíše o přechodný jev v rámci adolescentní krize.

Tuto krizi podporuje málo citové prostředí v rodině, pocit osamělosti mezi vrstevníky, vzhlížení k autoritě mimo rodinu v kontrastu s konfliktními vztahy doma. Kontakt s opačným pohlavím je v této době ještě spojený se strachem. Nenaplněná potřeba citu, porozumění a blízkosti pak může najít svůj objekt zájmu u stejného pohlaví.

U dívek je přechodná homosexuální zkušenost častější než u chlapců, což bude zřejmě souviset i s tím, že dívky mají kulturně povoleno se navzájem od malička dotýkat mnohem více než chlapci. Vzájemný fyzický kontakt je pro ně tak přirozenější.

Některé kultury jsou málo diferencované, co se týče rozdílů mezi rolemi mužů a žen. Tam budou i dětské hry velmi podobné pro kluky i holky.

Třináctiletá Eva navštívila mou ambulanci na žádost rodičů s tím, že se podle nich nevyvíjí „normálně“. Do začátku puberty šlo prý vše dobře – měla kamarády, ve škole prospívala dobře, žádné velké pochybnosti o sobě nevyjadřovala. Pak se ale začala měnit, a to jak fyzicky, tak i psychicky. Objevily se ženské tvary, menstruace a velká nespokojenost se svým tělem. Eva otevřeně říká, že své tělo nemá ráda, protože je ženské, raději by byla klukem.

Nepříjemné pocity z vlastního těla a pochybnosti o sobě v době dospívání jsou velmi časté – podle rakouských výzkumů je v tomto věku se svým tělem nespokojeno více než osmdesát procent dívek, chlapci jsou na tom o dost lépe. S Evou jsme začali pracovat na změně postoje. Od přesvědčení, že se narodila do špatného těla, se Eva začala ptát, jak může zmírnit pochybnosti o své neatraktivitě. Nakonec jsme pomocí rodinné terapie a skupinové psychoterapie pomohli dívce tuto krizi sexuální identity překonat.

Sexuální identita je vrozenou dispozicí k tomu, abychom se cítili přiměřeně komfortně ve svém těle. Klučičí nebo holčičí vlastnosti ovlivňuje z biologického hlediska působení mužského hormonu testosteronu během vývoje plodu.

Na to, jak má naše sexuální role reálně vypadat, má vliv kultura, která prostřednictvím výchovy rodičů, vedení ve škole, ale i pravidel, postojů a vzorů v médiích nebo třeba na dětském hřišti působí na náš obraz mužství či ženství. Přímé působení na vývoj našeho vztahu ke své sexuální identitě má dlouhodobé působení našich rodičů a prarodičů jako identifikačních vzorů.

Pochybnosti o své sexuální identitě v dospívání mohou být prvním projevem poruchy vrozené dispozice, ale většinou se jedná pouze o krizi, o přechodný stav.

Panenky a autíčka

Naše vrozené dispozice být chlapcem či dívkou rozvíjí kultura už odmala. To, jakou má nosit kluk nebo holka barvu oblečení, s jakými hračkami si má hrát nebo jaký typ her má preferovat, jsou ve skutečnosti kulturní stereotypy, nikoliv něco přirozeného. Jde o společenské zvyklosti. Některé z nich postrádají účelnost (např. růžová či modrá barva), jiné v sobě mají určité výchovné prvky. Pomocí volby hraček a her  se odedávna v různých kulturách děti připravují na svou mužskou či ženskou roli.

Některé kultury jsou málo diferencované, co se týče rozdílů mezi rolemi mužů a žen. Tam budou i dětské hry velmi podobné pro kluky i holky. Naše společnost byla a stále je hodně zaměřená na odlišení mužské a ženské role, hračky i hry jsou proto holčičí a klučičí a rodiče a učitelé jsou vedení k tomu, aby na „správnou“ volbu dohlíželi.

Hračky a hry potvrzují a prohlubují naší vrozenou sexuální identitu, tedy to, že se podle svého pohlaví cítíme spokojení se svým mužstvím či ženstvím. Nemají však žádný vliv na sexuální preferenci – na to, zda nás přitahují muži či ženy. Navíc role muž a žen se v naší společnosti mění, takže striktní rozlišování „vhodných hraček“ postrádá výchovný smysl.

Diskuse 0

Jan Kulhánek

Klinický psycholog, psychoterapeut