Nový audiobook: Kontrola mysli
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ne jen Michal: jsem i Eliška

Jsem jiná

Touha žít v souladu sama se sebou je silnější než strach. A tak se osměluji ukázat světu, kdo jsem.

13:24

Dnes, 31. března, si připomínáme Transgender Day of Visibility, a tak jsem se rozhodla vystoupit s tímto osobním příběhem. Ráda bych jím předala poselství: každý z nás je jedinečný a dary této jedinečnosti můžeme objevit a přinést světu, jenom když najdeme odvahu postavit se svým strachům a podívat se na sebe vlastníma očima. To se totiž netýká jen trans lidí, týká se to nás všech.

Jsem jiná. Už odmalička jsem taková byla. Dalo se to přehlížet, dalo se to skrývat. Dospělí v mém okolí se nejdřív tvářili, že nic nevidí, ale byla jsem jiná a věděla jsem to. A oni také. Už ve školce jsem to věděla.

A už tehdy jsem poprvé ochutnala hořkost toho, jaké to je, když to, kým jste, to, jak se chováte, není žádoucí. Kluci si přece nechtějí zkoušet tetiny náušnice, nedělají si závoj ze záclon! Dospělí se na to dívali spíš s pobavením a blahosklonně se mě snažili nasměrovat na pravou cestu. „Tohle přece kluci nedělají! Chceš, aby se ti děti smály?“

Ale většinou ani nic říkat nemuseli – stačil jejich pohled, špetka znechucení v očích v jinak usměvavé tváři, rozpaky a skrývaný, ale přesto patrný odpor. To stačilo. Bylo to dost na to, abych si už tehdy uvědomila, že být sama sebou znamená riskovat, že zůstanu bez podpory a bez zastání. A zůstat sama, bez lásky blízkých, to je pro dítě předškolního věku nejděsivější představa na světě. Když jste malé dítě, uděláte cokoliv, abyste si udrželi lásku blízkých. Cokoliv na světě!

Život s maskou

Začala jsem se bát, začala jsem se učit přežít, začala jsem se adaptovat. Učit se, jak projít jako kluk.

Šlo to a nebylo to zas tak hrozné ani zas až tak těžké. Nemůžu říct, že bych vysloveně trpěla. Nemůžu říct, že bych byla vysloveně šťastná. Byla jsem chytrá, bavily mě knížky, běhat venku, lézt po stromech. Po večerech a nocích jsem snila o svém holčičím světě a občas se tajně vkradla do mámina šatníku. Našla jsem si svůj způsob. Cestu nejmenšího odporu.

Ta maska mě sice trochu tlačila a škrtila, ale nakonec jsem se s ní sžila do té míry, že se stala téměř mou druhou přirozeností. Téměř. Dokázala jsem poměrně přesvědčivě předstírat, že jsem obyčejný kluk. Nesmělý, neprůbojný kluk, trochu nemastný neslaný, trochu otloukánek, ale to nevadilo. Plynuly roky a já byla v bezpečí. Hrozba zavržení, výsměchu, zostuzení a samoty byla prozatím zažehnána.

Uvnitř jsem ale byla osamělá a uzavřená. Bylo to v době před internetem a já věděla, že je se mnou něco v nepořádku. Pochopila jsem, že nikdo jiný v mém okolí nic podobného neprožívá. Nebylo se na koho obrátit, s kým své pocity sdílet, ani kdybych se nebála. A já se bála moc. Ale i kdybych byla bývala ten strach překonala, což se nikdy nestalo, nevěděla bych, jak o tom mluvit. A tak jsem zůstávala sama se svým nevyslovitelným děsivým tajemstvím.

Zní to děsivě a povětšinu času to děsivé bylo, ale mělo to jeden nečekaný pozitivní důsledek – naučila jsem se postupně spoléhat na sebe a být sama sobě nejlepší přítelkyní, oporou a útočištěm. A z toho čerpám v těžkých chvílích dodnes.

(Ne)viditelná

Pamatuji si na den, kdy jsem ve svých dvanácti letech poprvé narazila v jedné knize na definici slova „transvestita“. Bylo to v polovině 80. let. Poprvé jsem narazila na něco, co se aspoň trochu blížilo mé zkušenosti. Poprvé jsem pochopila, že nejsem jediná na světě. Byla to obrovská úleva, ale netrvala dlouho. Vystřídal ji ještě větší děs.

V té knize, jejíž jméno si už bohužel nevybavím, byla celá kapitola o sexuálních deviacích. A o transvestitismu se psalo ve stejném odstavci jako o pedofilii, nekrofilii, zoofilii, sadismu… Přečíst si něco podobného není nejlepší způsob, jakým se chcete dozvědět o tom, kdo jste. Minimálně ne, když jste citlivá dvanáctiletá holka.

To, co jsem si z toho odnesla, bylo, že jsem lidská zrůda – deviant. Šok, pláč, znechucení, chuť si ublížit… všechno jsem nějak ustála. Ale oporu v sobě jsem načas ztratila a otočila se k sobě zády. Tak začalo dlouhé období popírání a usilování o „normalitu“.

Ale ani kvůli té nejsilnější motivaci, kterou byl strach a odpor k tomu, jak jsem tehdy vnímala to, kým jsem, se mi nepodařilo samu sebe umlčet. Naštěstí! Lidská touha po autentičnosti je silnější než jakékoliv naprogramování. Nedá se umlčet. Uvnitř víte, kdo jste, a můžete sami sobě říkat cokoliv. Nakonec jsem boj o to být normální po pár letech vzdala. Ráda bych řekla, že se mi tím ulevilo, ale tak přímočaré to nebylo. K happy endu se člověk musí prosekat trním.

Přijetí toho, že jsem jiná než druzí, mě vrhlo na neznámou půdu. A protože tu tehdy nebyl nikdo, na koho bych se mohla obrátit jako na mentora a průvodce, byla to cesta pokusů a omylů.

Nedobrovolný coming out doma (usnula jsem jednou večer v šatech a máma mě objevila) také nedopadl zrovna nejlépe. Narazila jsem do zdi z nepochopení, šoku, neochoty přijmout cokoliv, co říkám. Teď těm emocím blízkých rozumím a umím je i pochopit (byl to šok pro obě strany), ale tehdy to ve mně jen posílilo přesvědčení, že být sama sebou bude znamenat nemít na světě nikoho, kdo by mě bral, vážil si mě a měl mě rád.

Bylo mi kolem dvaceti, když jsem v sobě našla odvahu a navštívila brněnskou sexuologii ve Fakultní nemocnici Bohunice s tím, že jsem asi transsexuální a že bych chtěla pomoct s tranzicí. Byla jsem pořád velmi nejistá a nesebevědomá. A taky jsem měla až přehnaný respekt k bílým plášťům a k autoritám vůbec. Takže když přišel jeden z doktorů, že mě potřebuje nafotit do dokumentace, šla jsem.

Pamatuji si, že to bylo někde v suterénu a že to tam bylo neobyčejně ošklivé. Pamatuji si ten sektorový nábytek z 80. let. Pamatuji si každou sekundu. Doktor mi řekl, abych se svlékla donaha, a já poslechla. Vyfotil mě z ánfasu, z profilu, zezadu – a já byla tak zblblá a šokovaná, že jsem se nezmohla na odpor. Ten doktor se nechoval zle, ale já jsem si stejně připadala ponížená a zneužitá.

Dva dny jsem probrečela a pak jsem se zařekla, že už nikdy nikomu nedovolím, aby mě takto ještě někdy ponížil. A že už nikdy nedovolím, aby o mně rozhodovali druzí. Nikdo kromě mě samotné nebude rozhodovat o mém osudu, jménu, pohlaví. Ani doktoři, ani matriky, jen já sama. Už jsem se tam nikdy nevrátila.

Neopustit samu sebe

Ještě opravdu dlouho pak trvalo, než jsem se přestala skrývat. Ale postupně jsem nacházela odvahu pozvat do svého života další lidi. A pak i odvahu začít v sebe věřit, začít se ukazovat světu a vymaňovat se ze škatulek, do kterých se mě snažili nacpat druzí, i z těch, kam jsem se sama snažila natěsnat ve snaze někam patřit – transsexuál, transgender, genderflux, genderfluid, genderqueer.

Nakonec jsem pochopila, že jsou to jen slova. Přestala jsem tu berličku pojmenování potřebovat, protože jsem zase začala patřit sobě. Nálepka je nálepka a já jsem já. Začala jsem si hledat SVOU cestu. Objevovat, kdo opravdu jsem. Ne (jen) jako muž, ne (jen) jako žena – jako lidská bytost.

Nejsem hrdinka, nikdy jsem nebyla. Pořád jsem plachá a pořád trpím nutkáním neuvádět druhé do rozpaků. Pořád mám před sebou hodně práce. Často se bojím. Pořád těžko snáším odmítnutí. Pořád se ochotně schovám do bezpečí společensky konformní role. Ale jdu, klopýtám, otevírám se a nechávám si ublížit, občas si ublížím i sama, pak si lížu rány, znovu se zvedám, jdu dál a dál a dál. A to všechno proto, že chci žít sama se sebou v pravdě.

Často to bolí! Ale naučila jsem se mít se ráda i v bolesti, i když se někdy cítím osamělá, i když si občas připadám ošklivá. Mám to často těžké, tak je v pořádku, že to pokaždé nezvládám. A je také v pořádku, že to občas nezvládám vůbec. Ale ani v těch chvílích, kdy to nezvládám, se neopouštím. A o tom je pravá laskavost – ne být na sebe vždycky hodná, ale neopouštět se, ani když na sebe zrovna hodná nejsem.

Tohle mě naučila moje cesta a tohle se pokouším předat druhým. Nevzdávat se. Nereptat nad tím, jak nám život rozdal karty, ale hrát s nimi po svém. Dávat svému životu smysl svými činy, svou odvahou žít se sebou v pravdě. Být vděční za život se vším, co k němu patří. Být laskaví – neodvracet se od druhých ani od sebe. A milovat! Milovat život, lidi i sebe – navzdory všemu. Hlavně navzdory strachu.

Strach je totiž tím, co nás od druhých vzdaluje, ne naše odlišnost. (Toto je nejdůležitější lekce, kterou jsem se kdy naučila, a pokud mi něco změnilo život, tak to byl tento vhled.) Dokud se bojíme, je každý z nás ostrovem. Pokud najdeme odvahu být sví, stane se každý z nás mostem. Najděme odvahu být sami sebou a dokážeme překlenout propasti mezi námi.

Eliška/Michal

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo si nechte ZDARMA zasílat to nejzajímavější e‑mailem – dáme vám také vědět, když něco zajímavého otevíráme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Chci nebýt

Myslíte někdy na sebevraždu? Přečtěte si, jak najít pomoc.

11 min

Narušitelé hranic

Lidé s hraniční poruchou osobnosti trpí pocitem prázdnoty. Jejich vztahy jsou plné bolesti.

12 min

Teď nežiješ

Úzkost je naléhavá zpráva. Poslechněte si, jak jí rozumí psycholog Jan Jakub Zlámaný.

25 min

Roztříštění

Poztrácené kousky duše je možné zacelit laskavou pozorností věnovanou tělu.

17 min

Sladká nevědomost

Když něco nevíme, náš mozek nás před touto informací velmi dobře chrání.

17 min

Otevřít audio sekci