Nový audiobook: Závislé vztahy
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Ilustrace: Ondřej Roubík, www.ondrejroubik.com

Péče místo lásky

Nadměrní pečovatelé nedokážou žít bez pocitu, že je někdo potřebuje. Vytváření závislých vztahů jim nahrazuje lásku.

Pomoc má mnoho podob a může v sobě skrývat spoustu tajných přání a skrytých motivů. Dobro není vždy dobrem. Péče, kterou prokazujeme z „čisté lásky“, může být i daleko horší než dobrý skutek motivovaný osobním prospěchem.

Racionálně smýšlející lidé často vytknou těm útlocitnějším, že druhým vycházející vstříc ze sobeckých pohnutek. Podle nich pomáhají druhým, aby získali pocit sebevědomí, vyhnuli se konfliktům a nutnosti být asertivní.

Pečovatelsky založení jedinci pak těžce obhajují své přesvědčení, že ve starosti o druhé je přece něco víc než vlastní prospěch. Také vědecké teorie houfně obhajují tvrzení, že altruismus ve své čisté podobě neexistuje. Pokud něco činíme pro druhé, chceme buď ochránit své geny, nebo se nám nabízí jiný jedinečný užitek. Pod rouškou altruismu tak nakonec stejně jednáme sobecky.

Mnoho z nás ale možná udiví, že ani samotný dalajláma neodsuzuje osobní prospěch, pokud je jeho výsledkem dobrý skutek. Filozofické, teologické nebo jiné duchovní koncepce konání dobra pro druhé jsou velmi různorodé. Ve výsledku však žádná z nich nezpochybňuje, že pomoc a péče o druhé má v našem životě nezastupitelný význam.

Jak však vypadá „dobro pro druhé“ v našem každodenním životě? Nejsme někdy až příliš ovlivněni idealistickými koncepcemi opravdového dobra, kdy bychom měli jen dávat? Vnitřní imperativ křišťálově čistého dobra pro druhé je velmi sugestivní. Mluvíme pak o tom, že pro své děti, partnery, přátele nebo klienty chceme jen „to dobré“.

Dobro je v našem pojetí účelem samo o sobě, a to je také důvodem, proč by za něj měli být všichni vděční a uposlechnout ho. Čím více se však snažíme být dobrotiví, nápomocní a nakonec i mentorující, tím může být výsledek méně uspokojivý. Dobro se nám vymkne z rukou. S péčí, starostlivostí a dobrem to totiž možná není tak jednoduché.

Syndrom pomocníka

Toto označení pochází ze slovníku terapeuta Wolfganga Schmidbauera, který došel k několika překvapivým závěrům o lidech z pomáhajících profesí. Přemrštěné spasitelství a zájem o druhé u mnoha pečovatelů, ale také terapeutů, lékařů nebo učitelů nejsou spojeny s vyrovnaností a spokojeností, ale naopak s jejich nedostatkem.

Schmidbauer přišel na to, že to, co tito lidé deklarují jako léčivé a správné, pro sebe sami nejsou schopni udělat. Lékaři tak často nežijí zdravě, učitelé se neradi podřizují a terapeuti odmítají mluvit o svých pocitech a řešit své vztahy. Tito pomocníci se svým domnělým posláním vyhýbají hlubokým vnitřním konfliktům – místo sebe chtějí spasit, opečovávat a kontrolovat své klienty, pacienty nebo svěřence.

Pomocník se raději vyhýbá sobě, aby nemusel řešit své vlastní já, své pocity a traumata. Setkání se sebou by mu přineslo větší psychickou zátěž než koncentrace na problémy a potřeby jiných. Neúměrná péče věnovaná ostatním a neschopnost říct si srozumitelným způsobem o naplnění vlastních potřeb občas vytváří obrázek člověka, který vlastně nic nepotřebuje a všemu se nakonec přizpůsobí. Opak je však pravdou.

Pomocník neumí nahlédnout své podvědomé pohnutky a potřeby a žije si dál ve svém schématu zatvrzelého (a často i velmi kontrolujícího) dobráka. Jen prostřednictvím něj se umí nepřímo hlásit o zájem druhých. Může tak skončit jako nepochopený, zahořklý a vyhořelý spasitel, který přece chtěl pro ostatní jen to nejlepší. Jak to, že tak dobrotivého člověka nebyl schopný nikdo dostatečně ocenit?

Nevyvážená a nesprávně nastavená starost o druhého se nejvíc odráží v nejbližších vztazích. Právě tam je těžké uvědomit si a vyjádřit, že za prokázané dobro možná skrytě také něco požadujeme. Rádi bychom získali něco za to, že jsme hodní, starostliví, chápaví. Tak otevřené přiznání by ale bylo nemorální. Bylo by v rozporu s utkvělou myšlenkou, že dobro pro druhé je jen takové, za které nechceme vůbec nic. Dobro je přece obětí nebo darem bez náhrady.

Několik úvah terapeutky Shari Schreiberové dokresluje teorii, že péče a zájem o druhého mohou být vzkazem a maskováním našich potřeb – toho, co podvědomě chceme získat. K těmto potřebám ale často nejsme ochotni se vztáhnout. Ve vztahu tak nakonec zůstanou zahaleny, nedešifrovány ani jedním z partnerů.

Být potřební, být milovaní

Schreiberová píše, že u nadměrných pečovatelů se láska rovná tomu být potřebován druhými. Pocity takovýchto pečujících byly kdysi odsunuty a do popředí se dostaly potřeby a pocity jejich rodičů nebo jiných opatrovníků. Ti mohli být také v určitém významném období emočně nebo fyzicky nedostupní, případně na potřeby dítěte reagovali nevhodně.

Získání zájmu skrze péči se nakonec mohlo stát jedinou možností, jak se svým rodičům znova přiblížit. Dítě a poté i dospělý si vštípili, že pokud je někdo bude potřebovat, bude to ta správná cesta. Být někým potřebován tak nejen zvyšuje sebevědomí a vytváří pocit kontroly nad vztahy. Ve svém důsledku je hlavně jediným naučeným způsobem, jak si říct o lásku a sympatie a nezůstat opuštěný.

Na jiné úrovni může být akt starosti o druhého přístupem k vlastním emocím. K emocím, které někteří lidé od nikoho s plnou důvěrou nezískali a nedovolí si je prožít beze studu. Říct, že chtějí být milováni, a tento pocit plně vnímat je něco, s čím nejsou schopni se tak lehce spojit. Přestože touží po lásce, neodváží si ji beze studu vědomě prožít jako svou vlastní potřebu. City tak mohou prožívat zprostředkovaně „přes někoho“ díky tomu, že někoho činí spokojeným a šťastným.

Problémem bývá, že pečovatelé až za hrob dávají často přednost partnerům nedostupným, nepečujícím nebo i citově lhostejným. Právě tam mohou uplatnit svůj princip vydobytí si lásky skrz zájem a starostlivost. Vítězstvím pak je, pokud partnera obměkčí. Ještě větším vítězstvím je, pokud je partner odtažitý jen na oko, ale ve vztahu je nakonec schopný city a starostlivost poskytovat.

Okamžitý počáteční zájem a péči však notoričtí pečovatelé často vůbec nevyžadují. Naopak: pokud je potenciální partner příliš měkký a péči okamžitě a bez problémů nabízí, může se jevit jako nevhodný až nedůvěryhodný. Často u takovéhoto vztahu dochází ke zmatení, nedůvěře nebo jakési podivné znuděnosti. Nezrcadlí totiž dávný zažitý vzorec. Mnoho „hodných žen“ proto končí ve vztazích s násilníky a machistickými typy, protože si k „hodným chlapcům“ neumějí vytvořit pouto.

Celoživotní tragédií se stává nekončící výběr nevhodných partnerů. Jako řešení se nabízí přeprogramování tohoto vzorce terapeutem. Terapeut nahradí postupně a nenásilně původní schéma blízkým a přijímajícím vztahem, kterému je dotyčný schopen důvěřovat. Novou zkušenost pak integruje do svého života jako východisko pro vztahy další.

Zdravá (sobecká) pomoc

Pokud připustíme, že i my chceme někdy zájmem o druhé něco získat (ať už jde o pozitivní emoce nebo něco hmatatelného či praktického), budeme moci opravdu vhodně pomáhat druhým. Staneme se tak otevřenými vůči možným podvědomým motivacím, díky nimž se staráme o své klienty, přátele, partnery a rodinné příslušníky. Všechny ventily naší psychiky, skryté signály a maskované potřeby se mohou podílet na konání dobra pro druhé.

Pokud je budeme aspoň tušit, nedostaneme se do pasti, která říká, že chceme‑li dobro, je to pro všechny vždy dobré. Nebudeme nikoho nadměrně opečovávat nebo vnucovat své názory ve jménu dobra. Budeme tušit, kdy může být naše pomoc a starostlivost skrytým manévrem, protože nám samotným něco schází.

Zároveň se ale nemusíme zříct pomoci jako skutečné hodnoty. Můžeme přispět na dobrou věc, ubytovat kamaráda, který nemá kde bydlet, podporovat partnera. Budeme odměněni dobrými pocity a není na tom nic nevhodného nebo slabého. Platí to ale jen v případě, pokud pro nás taková pomoc není výhradním zdrojem pozitivních emocí.

Opravdový pomocník není ten, kdo prostřednictvím svého konání zažívá jen příjemné emoce. Pomoc je i rozvážným a racionálním krokem, kdy si dobře rozmyslíme dopad svého konání. Právě v té chvíli se náš skutek stává opravdu morálním. Někdy se tak dostaneme do situace, kdy se cítíme velmi špatně.

Nejlepší pomocí se totiž může stát vyjádření něčeho nepříjemného nebo i úplné vzdání se pomoci. Jindy může být podanou rukou tichá podpora, kdy se kousneme do rtů a odpustíme si kritický tón. A může jí být také to, že zanecháme své přílišné starostlivosti a přesuneme zájem k sobě a svým potřebám. Pomůžeme tak totiž nejen sobě, ale v dlouhodobém důsledku i ostatním. Pro ty tu pak budeme otevřenější, vědomější si sami sebe. I naše pomoc pak bude vědomější bez prokazování medvědích služeb sobě i druhým.

Využívejte celý web.

Předplatné

I proslulý humanista Antoine de Saint Exupéry promlouvá ve své knize ústy vládce citadely o tom, kdy se dává neuvážená pomoc nepravou cestou: V jedné době mého mládí ve mně probouzeli soucit žebráci a jejich vředy. Najímal jsem ranhojiče a nakupoval balzámy. To všechno až do dne, kdy jsem je přistihl, že si na svém zápachu zakládají jako na vzácném přepychu… a přijímali léčbu jako poctu, polichoceně si nechávali čistit a omývat údy, ale sotvaže nemoc zmizela, připadali si náhle bezvýznamní a jaksi zbyteční, neboť už svým tělem nic neživili.

Pomoc není tak úplně jednoduchá věc. Přes to všechno ne razance, tvrdost a vypjatý egoismus, ale pomoc, starostlivost a péče uchovávají naše vztahy a drží pohromadě i celou společnost. O důvod víc věnovat jí více pozornosti.

Ludmila Cyblová, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? napište nám na mail redakce@psychologie.cz

Líbí se vám Psychologie.cz?

Máte dvě možnosti, jak s námi zůstat v kontaktu. Předplatné vám otevře přístup k obrovské knihovně článků, videí a audiobooků. Nebo vám můžeme posílat nejzajímavější myšlenky e‑mailem zdarma. Tak se také dozvíte, když něco otevřeme pro všechny čtenáře.

Podpořit a připojit se:

Přístup ke všemu

Nejlepší myšlenky zdarma:

Novinky e-mailem

Články k poslechu

Mějte mě rádi

O přijetí si říkáme různě. Působíte odtažitě, nebo byste se pro druhé rozkrájeli?

12 min

Léčení narcismu

Nechtějte po narcisovi, aby naráz odložil vše, co mu pomáhá překonávat vnitřní bolest.

21 min

Jsme jedno

Přežití lidského druhu závisí na naší schopnosti rozšířit svou perspektivu.

20 min

Umění být nešťastný

Smutek musíte přijmout a čekat, až odezní. Naučte se být nešťastní konstruktivně.

9 min

Moje cesta z deprese

Deprese nepřijde jen tak. Čím pro ni nevědomky vytváříme podmínky?

8 min

Otevřít audio sekci