„Před půl rokem jsem potkala muže, se kterým jsme si padli do oka,“ napsala nám do redakce čtenářka Mája. „Společný čas byl úžasný, navíc dával najevo, že se mnou počítá i do budoucna. Pak byl více zaneprázdněný, občas zrušil schůzku, občas se neozval. Když jsme se viděli, bylo všechno jako dřív, ujišťoval mě, že pořád má zájem. Ale když jsme se neviděli, těšení na společný čas střídalo zklamání, nejistota, úzkost. Říkala jsem si, že to ukončím. Nakonec mi sám napsal, že se necítí psychicky dobře a vztah nechce, protože ho stresuje. Vím, že nelze vyžadovat od někoho lásku nebo pozornost, ale tento závěr mě naprosto rozložil.“

„Jsem jako tělo bez duše, chybí mi všechno, co jsme spolu měli, nedokážu mít z ničeho radost. Jak mě konec takovéhoto půlročního románku dokázal tak zdevastovat? Je to tím, že jsem si celým svým bytím uvědomovala, jak je úžasné být v jeho přítomnosti, cítit alespoň na chvíli, že jsem podporována, že někoho zajímám, že se cítím v bezpečí a sama sebou? A pak se ukázalo, že to všechno byla iluze, a já se cítím podvedená a hloupá.

Jak se s tím vyrovnat, na co se teď soustředit? Chci přesvědčit samu sebe, že by mi nemělo záležet na někom, kdo mě takhle nepříliš empaticky odkopl, ale vůbec to není snadné. Dělím se s vámi o problém, který snad musí být starý jako lidstvo samo, a něco podobného přece musel zažít každý z nás. Přesto mě tato zkušenost zastihla nepřipravenou a cítím se v tom nějak osaměle. I když mám i online terapeutku.“

Sdílená zkušenost opuštění

Milá Májo, děkuji vám za odvahu sdílet svou niternou bolest a těžký prožitek. Uvědomuju si, že není často jednoduché dát do slov silné emoční zážitky a zprostředkovat je někomu jinému. Vnímám vaši velkou touhu zkusit tomu všemu nějak porozumět, protože je tam i příslib, že díky porozumění bude emoční kolotoč o něco snazší a jednodušší.

Píšete, že tato zkušenost je stará jako lidstvo samo, a přesto vás zastihla nepřipravenou. Souhlasím, že takovou situací si nejspíš v nějaké podobě prošel každý z nás. Ale to vůbec neznamená, že nebude bolet pokaždé, když přijde.

Bohužel, zkušenost a emoční prožitek jsou nepřenositelné. A tak i když o „zlomeném srdci“ budeme číst, poslouchat cizí vyprávění a sledovat s tímto tématem filmy, neulehčí nám to příliš naši vlastní bolest. Pomůže snad jen vědomí, že ostatní mohou porozumět, protože si něčím podobným prošli taky. Sdílení společné bolesti může být léčivé.

Z vašeho psaní velmi silně vnímám potřebu porozumět jednání bývalého partnera a taky si v tom najít nějaké své místo. Člověk se přirozeně ptá, zda mohl něco udělat jinak, kde se stala chyba. Hlavní zdroj bolesti může být právě v tom, že vůbec nevím, proč se to stalo, a tak nevím, jestli se mi stejná věc v budoucnu nemůže v jiném vztahu zopakovat. Velká nejistota.

Jenomže některé situace, zvlášť ve světě vztahů, vůbec nejsou o druhém člověku. Je to možná paradoxní, ale odchod vašeho bývalého partnera s vámi vůbec nemusí souviset. Mohla se mu otevřít stará zranění, strach ze závazků, neukončené minulé vztahy. Má nějaké vlastní představy, předsudky a bolesti, do kterých se něco mezi vámi jen trefilo. Mohl si z nějaké vaší reakce vyčíst něco jiného, než tam bylo… Může toho být opravdu spousta. A nemusí to vůbec odpovídat tomu, co se mezi vámi doopravdy dělo.

Jakkoliv to může být těžko pochopitelné, konání druhých lidí s námi často nemá vůbec nic společného, i když se nás týká. Porozumět jeho jednání bez znalosti jeho strany a jeho úhlu pohledu není možné. Byly by to samé domněnky a dohady.

Péče o sebe

Co je ale důležité, zaměřit se v tomto na sebe. Píšete, že by vám nemělo záležet na někom, kdo vás tak neempaticky odkopl. Jenomže já za tím nečtu ani tak stesk po konkrétním člověku, jako spíše stesk po tom, co všechno vám přinesl a zprostředkoval. Co všechno to bylo? Pocit bezpečí? Přijetí? Lásky?

• Co konkrétně přinášelo ten opojný pocit, jehož ztráta tak bolí?
• Co mi ten druhý dával a teď to nemám? Jak jsem se s ním cítila?
• Jak se cítilo moje tělo? Čím ve mně vyvolával pocity bezpečí a přijetí?
• Je nějaký způsob, jak se k těm pocitům můžu dostat nezávisle na něm?

To všechno jsou otázky, které vám jednak pomohou vnést porozumění a trochu „nakrmit“ mysl, ale taky pomohou se spojit se sebou a lépe se poznat. Všechny tyto znalosti sebe samé pak budete moci využít pro naplnění vlastní spokojenosti i v každém dalším vztahu, a to nejen partnerském. Protože člověk, který se dobře zná, obvykle vytváří zdravé vztahy s druhými lidmi.

Druzí nejsou povinni nám naše potřeby plnit a sytit, jsme to my, kdo je za jejich naplnění odpovědný. A když víme, co potřebujeme, a umíme to dobře komunikovat, jsme pro druhé dospělý a kompetentní partner. Porozumění současné situaci můžete dobře využít k lepšímu sebepoznání.

Ale kromě toho je velmi důležité prožít i tu emoční stránku. A ta je prostě teď bolestivá. Není potřeba lakovat věci na růžovo ani před nimi zavírat oči. Obrovsky to teď bolí, jste plná zklamání, smutku a dalších emocí. S těmi je potřeba nějakou dobu být.

Nepomůže snažit se sama sebe přesvědčit, že se dějí horší věci, a podobné zlehčování. Zůstat se svými emocemi a podpořit se co nejvíce v jejich prožívání, to je dobrá cesta. Emoce, kterou si nepřiznám, nemůže být plně prožita a o to déle se zdrží. Máte plné právo být v takové situaci smutná a zklamaná, naštvaná nebo rozbolavělá. Bolí to a určitou dobu vás bolest ze ztráty může zaplavovat.

Zdroje bezpečí

V takovém rozpoložení je důležité najít si zdroje a bezpečná místa, o která se teď mohu opřít. Jsou to přátelské vztahy? Je to nějaký naplňující koníček? Práce, pohyb? Cokoliv, co vám dělá dobře, je teď velmi vítané. Postarat se o kvalitní výživu pro tělo, aby mělo sílu zpracovat všechny emoční veletoče a mělo dost energie. Dopřát si nějaký vám příjemný pohyb pro ventilování stresu, ale i pro dobrý kontakt se sebou.

Další úroveň, na které se dá s emoční bolestí pracovat, je zkontaktovat se díky ní lépe se sebou a svým tělem. Jak? Zkoumat, jak na tyto emoce v těle reaguji.

• Kde přesně cítím v těle to, co teď prožívám?
• Které orgány a svaly na tuto emoci reagují?
• Jak? Stahují se, nebo naopak povolují?
• Jak dýchám, když mě toto bolí a zraňuje?
• Jak se můj dech mění, když se cítím lépe?
• Naučila mě daná zkušenost něčemu, co mohu použít jindy?
• Jak chci, aby se ke mně můj budoucí partner choval?
• Co mi dělalo radost?
• Jak na sobě poznám, že mám radost? Kde v těle ji cítím a jak se projevuje?

A tak dále. Záleží, do jaké hloubky se budete chtít pouštět a jestli vám to bude přinášet úlevu.

Připadá mi důležité znovu zdůraznit, že je namístě, že vás rozchod bolí. Není potřeba snažit se rychle bolest něčím přehlušit. Dejte si prostor a dovolte si truchlit, prožít ztrátu i zklamání. Určitě zkuste emoce sdílet se svou terapeutkou, podělit se o své prožívání s blízkými lidmi. Neodmítejte ani vztek či ukřivdění a zkrátka jakékoliv emoce, které to přinese.

Velmi namístě je soucit se sebou, svým prožíváním a velký důraz na péči o sebe ve všech oblastech. Od zabalení se do deky v bezpečném prostředí až po pobyt venku a dobrý kontakt sama se sebou. Přeji hodně sil a co nejsnazší zpracovávání této bolestivé zkušenosti.