Dnes vám představím zákeřnou tendenci mozku, která jednoho může dohnat až k šílenství. Schválně, jestli vám některá z následujících situací přijde povědomá.
Čeká vás konfrontace s nadřízeným a tato představa ve vás vzbuzuje silnou úzkost. Úzkost, která vás dovede na nějaký čas zcela ochromit. Zanedlouho však začnete přemýšlet nad tím, z čeho jste tak úzkostní. V ten moment už vedle úzkosti z konfrontace se šéfem prožíváte také úzkost z toho, že vůbec pociťujete úzkost, a tím se její intenzita ještě znásobí.
Možná patříte mezi ty, kteří se snadno naštvou. Naštve vás i sebemenší hloupost, a vlastně ani netušíte proč. Skutečnost, že vás naštve každá maličkost, vás ale ještě víc vytáčí. Do toho všeho si uvědomíte, že být v jednom kuse naštvaný z vás dělá špatného člověka, a tak začnete mít ještě větší vztek. Teď jste vzteky bez sebe, protože vás vytočilo, že jste naštvaní.
Někteří z nás se neustále strachují, aby všechno udělali správně, až z toho začnou mít starost, jestli se nestrachují až příliš. Jiní se pak stydí za každou svou chybu, až se začnou stydět za svůj stud.
Tak takhle funguje pekelná zpětnovazebná smyčka. Je docela pravděpodobné, že jste se s ní už párkrát setkali. Možná se v ní nacházíte právě teď a v duchu si říkáte: „Bože, zase jsem v té zpropadené smyčce – já jsem takový břídil, musím s tím hned přestat. Ach jo, proč si pořád nadávám do břídilů?“
Snad vás uklidní, že podobné myšlenkové pochody neodmyslitelně patří k lidské existenci. Jen několik málo zvířat obývajících tuto planetu dovede myslet, ovšem pouze člověk dovede myslet na to, co si myslí. Jako příslušník lidské rasy tak můžu uvažovat nad tím, že si na YouTube pustím klip Miley Cyrus, a zanedlouho si v duchu říkat, co jsem to za zvrhlíka, že si chci pouštět klipy Miley Cyrus. Zázrak vědomí v praxi.
Svět je podělané místo
Pojďme k jádru problému. Dnešní společnost, zásluhou kultury konzumu a sociálních sítí, které vzájemně podporují iluzi, že všichni kromě nás žijí perfektní životy, nechala vyrůst celou generaci lidí přesvědčených o tom, že pociťovat negativní prožitky – úzkost, strach nebo vinu – není ani trochu v pořádku.
Stačí se podívat na seznam příspěvků přátel na Facebooku a okamžitě získáte dojem, že každý se má naprosto báječně. Pět kamarádů mělo minulý týden svatbu, jeden 18letý kluk dostal k narozeninám nové Ferrari a druhý vymyslel aplikaci na automatické vyměňování toaletního papíru a prodal ji Googlu za miliardu dolarů. Vy mezitím sedíte doma, zastřiháváte drápky své kočce a přemýšlíte, jak to, že ostatní se mají stokrát lépe.
Pekelná zpětnovazebná smyčka je epidemií dneška. Epidemií, která mnohé nakazila nadmírou stresu, neuróz a sebenenávisti.
Když naši dědečkové neměli svůj den, nejspíš si řekli: „Ty jo, dneska se cítím pod psa. Ale co, to k životu patří, zpátky na pole.“ Když se cítíte pod psa dneska, stačí se podívat na internet a vyskočí na vás 350 obrázků šťastných lidí žijících pohádkový život. Potom je těžké nepřipadat si, že je s vámi něco v nepořádku.
Bolest k životu patří. Snažit se jí vyhnout je nejen marné, ale i destruktivní. Znamená to, že se moc staráte, abyste netrpěli.
Právě to je příčinou našich nesnází. Cítíme se špatně za to, že se cítíme špatně. Cítíme se provinile za to, že se cítíme provinile. Štve nás, že jsme naštvaní. Z toho, že pociťujeme úzkost, nás přepadá ještě větší úzkost. Proto je klíčové umět nechat věci plavat. Musíme se smířit s tím, že svět je naprosto podělané místo a že to tak vždycky bylo a bude.
Jakmile se přestanete starat, pekelná zpětnovazebná smyčka se zničí už v zárodku. Stačí si říct něco na způsob: „Cítím se příšerně, ale koho to zajímá?“ A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, se přestanete nenávidět za to, že se cítíte mizerně.
George Orwell jednou řekl, že nejtěžší je vidět to, co máme přímo před nosem. Řešení všech našich stresů a úzkostí skutečně leží přímo před námi, jenže jsme příliš zaneprázdnění sledováním porna a reklam na výrobky, které vůbec nepotřebujeme, abychom si ho všimli.
Oběti vlastního úspěchu
Často si děláme legraci z takzvaných problémů moderní doby. Neuvědomujeme si ale, že jsme se skutečně stali oběťmi vlastního úspěchu. Výskyt onemocnění způsobených stresem, úzkostné poruchy a deprese v posledních třiceti letech dramaticky vzrostly, přestože každý má doma plazmovou televizi a už ani nemusíme chodit nakoupit do obchodu. Namísto materiální krize nastoupila krize existenciální. K mání je tolik věcí a příležitostí, že už ani nevíme, čemu se věnovat dříve.
Protože existuje nekonečné množství věcí, ve kterých můžeme vynikat, existuje také nekonečné množství způsobů, jak za ostatními zaostávat, připadat si, že nejsme dost dobří a že náš život není tak dobrý, jak by mohl.
Povím vám, co je špatného na návodech slibujících dosažení štěstí, které všichni sdílejí na Facebooku a přitom jim uniká něco zcela zásadního. Touha po dosažení příjemnějšího prožitku je sama o sobě nepříjemným prožitkem. Přijetí nepříjemného prožitku je ve své podstatě příjemným prožitkem.
Uvědomění této skutečnosti zásadně změnilo můj pohled na svět. Dám vám proto chvilku, abyste vše v klidu vstřebali. Pro jistotu si ho přečtěte ještě jednou. Touha po dosažení příjemnějšího prožitku je sama o sobě nepříjemným prožitkem. Přijetí nepříjemného prožitku je ve své podstatě příjemným prožitkem. Anglický filozof Allan Watts tento jev pojmenoval jako the backwards law.
Watts argumentoval, že čím více budete prahnout po tom, abyste se cítili lépe, tím nespokojenější budete. Pokud totiž po něčem toužíme, implicitně tím dáváme najevo, že nám něco chybí.
- Čím bohatší chcete být, tím chudší a méněcennější si budete připadat nezávisle na tom, kolik peněz doopravdy vyděláváte.
- Čím atraktivněji chcete vypadat, tím horší mínění budete mít o svém vzhledu nezávisle na tom, jak doopravdy vypadáte.
- Čím spokojenější a milovanější chcete být, tím osamělejší si budete připadat nezávisle na tom, kolika lidmi se obklopujete.
- Čím duchovněji chcete žít, tím sebestřednějšími se na cestě za dosažením této mety stanete.
Je to podobné, jako když jsem si jednou dal LSD a měl halucinace, a čím více se blížil ke svému domu, tím mi připadal vzdálenější.
Existenciální filozof Albert Camus (a jsem si docela jistý, že při tom nebyl zdrogovaný) kdysi řekl: Dokud se nepřestanete pídit po podstatě štěstí, nikdy nebudete opravdu šťastní. Dokud se nepřestanete pídit po smyslu životu, nikdy nezačnete opravdu žít. Jednodušeji řečeno – nesnažte se.
Vím, co si teď říkáte: „Marku, to všechno zní moc hezky, ale co to Porsche, na které jsem si celou dobu šetřil? Co má plážová forma, kvůli které už několik dní držím hladovku? Zaplatila jsem přece spoustu peněz za nový posilovací stroj! A co chata u jezera, o které sním celý život? Když se o to všechno přestanu zajímat, pak nikdy ničeho nedosáhnu.“
Všimli jste si už, že když se přestanete tolik starat, najednou se vám začne dařit lépe? Že úspěchu často dosáhnou ti, kteří o něj vůbec neusilují? Že věci se často vyřeší samy, když si s nimi přestanete lámat hlavu?
Nestarejte se
Na backwards law je zajímavé to, že se mu neříká backwards jen tak pro nic za nic – filozofie nestarání se funguje naruby. Jestliže honba za dosažením příjemného je ve své podstatě nepříjemným prožitkem, vyhledávání nepříjemných prožitků paradoxně vede k pozitivním prožitkům.
- Po bolestivém zvedání činek v posilovně budete mít více energie a pevnější zdraví.
- Neúspěchy v podnikání vám pomohou lépe pochopit, co je zapotřebí k dosažení úspěchu.
- Když se nebojíte svěřit se se svými nedostatky a obavami, ostatní vás více respektují.
Takto bych mohl pokračovat donekonečna. Dosažení všeho, co má v životě nějaký smysl, je spojeno s něčím nepříjemným. Snaha vyhnout se všemu nepříjemnému se nakonec vždy vymstí. Vyhýbání se úsilí je pořád úsilí. Vyhýbání se utrpení je jen další formou utrpení. Popírání neúspěchu je samo o sobě neúspěchem.
Bolest k životu patří. Snažit se jí vyhnout je nejen marné, ale i destruktivní. Znamená to, že se moc staráte, abyste netrpěli. Když se starat přestanete, budete nezastavitelní.
Pro Psychologii.cz přeložil Jan Chvojka
