Jakkoliv se to může zdát překvapivé, na svátky, které jsou automaticky spojovány s pohodou a klidem, mají bohužel mnozí z nás úplně jiné vzpomínky než šťastné a veselé.
Stres a přetvářka – ty v souvislosti s vánočními svátky lidé, kteří je nemají rádi, zmiňují nejčastěji. S Vánoci jsou spojené mnohem častěji, než bychom si přáli. Připustit si, že o svátcích prožíváme pravý opak toho, po čem toužíme, je nesmírně těžké.
Málokdo nepříjemné pocity dokáže s druhými sdílet. Do toho ty všudypřítomné reklamní kampaně prezentující usměvavé, šťastné, zdravé a krásné rodinky a sladkobolné texty koled a vánočních hitů, které v těchto dnech vyhrávají všude, kam se vydáte. Tohle všechno vzbuzuje hluboké emoce.
Intenzivní „masírka“ nás dokáže úplně odvést od vnímání vlastního autentického prožívání sváteční doby, pokud se s obecně prezentovaným obrazem neshoduje, může ho úplně překrýt. Podporuje naopak fantazie o naději, uvádí nás v očekávání. Začínáme krásně snít a podléháme sebeklamu.
O to tvrdší pak může být dopad na zem, pokud se naše touhy nenaplní, protože jim chybí reálný základ.
Naděje vstává z popela
Vánoce jsou obdobím spojeným s intenzivními prožitky. Nesou mnoho symbolických významů, které oslovují nejhlubší emoce. Období kolem zimního slunovratu je samo o sobě něčím magické. Nevlídno za okny zprostředkovává prožitek čehosi bytostného. Je zrcadlem lidské zranitelnosti, křehkosti života.
Krušné podmínky života v zimě nás nutí zůstat v kontaktu s okolní realitou – kdo by ji podcenil, jednoduše nepřežije. Ať chceme, nebo ne, musíme vnímat vlastní tělo a respektovat jeho potřeby. Což může být zároveň úlevné, protože jde o návrat k tomu, co je opravdu důležité. Význam světla a tepla pro naše životy si nejen uvědomujeme, ale přímo ho prožíváme.
I proto nás odedávna fascinuje pohled na plápolající plamen svíčky, malý zázrak. Nebo uklidňuje zvuk praskajícího dřeva v rozpáleném krbu. Slunovrat je příslibem naděje a nového začátku. Ač nám chybí sluneční svit, víme, že zase přijde. Je to něco, na co se můžeme spolehnout. I tato jistota je krásná a uklidňující. Naděje vstává z popela. Ale o tom ještě bude řeč.
Myslím, že právě za temných zimních večerů je člověk nejblíž k opravdové podstatě lidského druhu. Představuji si, že pračlověk v zimě řešil stejné problémy, jaké my dnes. Podstata zůstává stejná, všechna ta legrace kolem, která činí náš život pohodlnějším, v zásadě slouží stejnému účelu – snaze přežít a co nejlépe přečkat nepřízeň.
Svátky neklidu
Přesto spousta z nás o svátcích prožívá všechno, jen ne spočinutí. Ponořeni do tmy se stahujeme do bezpečí našich příbytků. Jsme do značné míry oproštěni od okolních vlivů. O to více jsme v kontaktu s našimi nejbližšími i sami se sebou.
Mnohdy nemusí být setkání s tím, co je uvnitř, příjemné. Něčím ho nahradit a utéct „ven“ však v zimních podmínkách není tak snadné. Tma, nedostatek slunečního svitu a sychravé počasí ještě přispívají k celkovému vyčerpání a zasmušilosti.
Světla svíček jako by měla i moc nasvěcovat realitu, před kterou se jinak snažíme zavírat oči. Pocit osamělosti se na Štědrý den u těch, kdo se cítí být sami, zhmotňuje. Nejde ho nevidět.
Rodinná setkání mohou zpřítomnit nedořešené konflikty, kterým se jindy vyhneme, jitřit staré rány, být spojeny s pocity odcizení nebo dokonce akcelerovat pod povrchem doutnající konflikty. Proč se to děje a proč se mnozí v období svátků stresujeme, přestože toužíme po přesném opaku?
Svou roli hrají právě naše očekávání (často neuvědomovaná) týkající se toho, jak by věci měly být, i to, co blízcí očekávají od nás, často aniž by to kdy nahlas vyslovili. V tu chvíli nastává velký zmatek, ve kterém není nikomu dobře. V prvé řadě: máme‑li konkrétní očekávání, je velmi pravděpodobné, že budeme zklamaní. Jakékoliv očekávání je totiž zároveň svazující.
Co s tím? Může pomoci si vlastní očekávání uvědomit a pojmenovat. Až poté je totiž můžeme odložit, pokud se tak rozhodneme. Jak to může vypadat v praxi? Mnohdy nám dojde, že naše sny a očekávání nejsou za daných podmínek naplnitelné. Pokud se jich budeme držet, zklamání je nevyhnutelné.
Jestliže však skrytá očekávání dokážeme nahlédnout, dá nám to možnost s nimi zacházet. Všimnout si, když nás třeba začnou stresovat. Tehdy se máme možnost zastavit a říct si: „Je to jenom očekávání, ne realita.“ A do reality se vrátit, zase ji začít vnímat, všímat si toho, co se skutečně děje.
Třeba to nebude odpovídat našim představám. Nicméně až poté, co odložíme závoj snění, můžeme si všimnout něčeho, co jsem si pracovně pojmenovala jako „malé momenty štěstí“. Třeba jste si nikdy nerozuměli s mámou. Stále to není ideál, ale najednou to vidíte: ona letos nepřipravila kapra, kterého odjakživa nesnášíte, ale lososa! Nebo postřehnete, že jindy zasmušilý otec se vás snaží ptát na to, jak se máte. Třeba nešikovně – komunikace nebyla nikdy jeho silná stránka, ale snaha tam je.
Právě to jsou momenty, které můžete pojmenovat a vzít dění do vlastních rukou: „Tati, mám radost, že se ptáš!“ Nebo: „Díky, mami, cením si toho, že sis dala práci a myslela jsi na mě při přípravě štědrovečerní tabule.“ Dobře víme, že pozitivní zpětná vazba pozitivně posiluje žádoucí chování.
Můžete odpovědět vstřícně. A třeba právě díky tomu se najednou můžou věci začít dít jinak, než tomu bylo kdykoliv předtím. Je však potřeba sundat růžové brýle a vrátit se do reality, i když nemusí být tak příjemná.
Když chybí nostalgie
V rodinném prostředí však mívá kořeny i mnoho traumat. Rodinné oslavy se pak stávají retraumatizující událostí, která někdy vyvolá až psychosomatickou odezvu nebo spustí úzkostné stavy. Patologické osobnosti kulisy rodinných oslav využívají k podpoře svého obrazu, že všechno je vlastně v pořádku.
Pokud o Vánocích zažíváte tento scénář, není divu, že jste ve stresu. Udržet se v roli, kterou okolí očekává, že budete hrát, není snadné. Musíte být stále ve střehu. Jakákoliv chyba může být spouštěčem konfliktu. A přesně to o svátcích klidu nepotřebujete a nechcete řešit. Z Vánoc se pak ale stává trapná fraška a není divu, že už o adventu se začínáte děsit, co se semele letos. Možná ani jinou verzi svátků neznáte.
Jakkoliv to zní neuvěřitelně, i trauma lze překonat. Bude vás to stát mnoho sil, je potřeba zároveň počítat s tím, že druhé nepředěláte a že třeba nikdy krásné sváteční chvíle s rodinou nezažijete. Jste to však vy, na kom závisí, jak se k celé situaci postaví.
Můžete zůstat v roli oběti, jejímž úkolem je nasadit masku a uspokojovat potřeby druhých na úkor svých vlastních, nebo sebrat odvahu a pojmenovat nahlas, jak situaci vnímáte. Ano, můžete se stát černou ovcí rodiny. Jste to ale vy, kdo je nespokojený. Je tedy na vás pojmenovat to. Samo se nic nezmění, pokud zůstanete pasivní.
Vlastně to může být úleva: to, co bublalo pod povrchem, je venku a stojaté vody se můžou pročistit. Možná v té práci zůstanete osamocení, možná budete mile překvapení, když se věci dají do pohybu. Pokud jste však v dobré vůli udělali to nejlepší, co bylo ve vašich silách, nemusíte brát za svá obvinění, která může na váš účet začít vznášet druhá strana, které vyhovuje zachování statu quo.
Není vaší odpovědností, jak se druzí k citlivě vyslovené otevřené výpovědi postaví. Důležité je, že nemusíte být nadále obětí a loutkou, kterou někdo jiný vede. Každý máme možnost stát se aktivním tvůrcem scénáře. Zbavit se pocitu bezmoci a strachu bývá ta největší úleva – a je (navzdory emočním poryvům, které může „píchnutí do vosího hnízda“ dočasně způsobit) už trvalá. Každá krize zároveň znamená příležitost, jak zmiňuje psycholog Jan Vymětal ve své knize Duševní krize a psychoterapie.
Štěstí nekoupíte v obchoďáku ani vám ho nezajistí sváteční kulisy. Pokud se ani letos oslavy Vánoc nevydaří podle vašich představ, můžete to třeba brát jako podnět k novému začátku a pokusit se v průběhu příštího roku uklidnit spodní proudy tak, aby při dalším společném setkání nezaplavila prostor nepříjemná atmosféra.
Restart Vánoc
Možná, že až se odpoutáte od minulosti a uzavřete témata, která dosud visí ve vzduchu a drží vás v patové situaci, zažijete pocit osvobození a získáte prostor k tomu začít znovu a jinak a zažít Vánoce takové, jaké je chcete mít: klidné a s lidmi, s kterými je vám opravdu dobře.
Možná zjistíte, že je nemáte chuť slavit, přestože „by to mělo být jinak“. Třeba vám začne být blízký duchovní rozměr svátků nebo objevíte a přijmete za své úplně nové rituály. Aby však mohla začít nová kapitola, musí nejprve skončit ta předchozí. Pokud už vás nebaví hrát v hloupé telenovele, můžete to být vy, kdo příběh dovede k jiné, originální a nečekané pointě.
Líbí se mi, co v jednom ze svých románů napsal světoznámý novelista William Saroyan: „Nic v životě nemusí být jen a jen takhle a ne jinak.“ Ráda bych vám popřála, aby v dalších dnech a letech váš životní příběh pokračoval ve vaší režii!
