S náročnými situacemi a nepříjemnými, někdy až traumatizujícími zážitky se setkává každý z nás. Zdánlivě drobná opakovaná příkoří nejsou o nic méně zrádná než velké a zásadní nečekané události, které nás vykolejí. Jak se vyrovnat se zátěží, kterou život přináší?

Někteří lidé mají tu výhodu, že byli obdařeni psychickou odolností a nezdolností. S těžkostmi života i náročnými situacemi se vyrovnávají efektivně, zdravě a poměrně rychle. Stojí za tím zejména kombinace genetické výbavy, síly jejich nervové soustavy a zmíněné odolnosti. Tyto faktory předurčují, jakým způsobem se vyrovnáváme se zátěží a zvládáme stresující zážitky. (Mluvím o zdravém zvládnutí, nikoliv o tom, že je daný problém odsunut někam do pozadí a přikryt pokličkou, jako by neexistoval, a přitom z této skrytosti významně ovlivňuje naši vnitřní pohodu a spokojenost.)

Jiní se k odolnosti dopracovali například díky tomu, čím si v životě prošli, co museli zvládnout, přes co se museli dostat a přenést. Jejich vnitřní síla se vytvořila prostřednictvím zranění a zkušeností, které na své životní cestě nasbírali a dokázali je ustát. Mohli to vzdát, rezignovat, mohlo je to položit s tím, že by se už nikdy nezvedli a zůstali by v bahně traumatu dlouhodobě, v některých případech navždy uvíznutí. Duševní zranění však dokázali zpracovat funkčním způsobem, a přestože je v nich stále obsaženo, nemá zásadní vliv na jejich fungování.

Úplně zapomenout totiž nelze. Prospěšné a efektivní je však získání odstupu: tito lidé jsou schopni na zátěžovou situaci nahlédnout racionálně, mají ji kvalitně emočně zpracovanou bez působení obranných mechanismů. Není tedy popřená nebo vytěsněná, jsou s ní v kontaktu, dokážou na ni pohlédnout bez přehnaných emocí a neovlivňuje jejich aktuální žití.

Získání odstupu není jednoduché. Důležitou proměnnou, která vstupuje do tohoto procesu, je bezesporu čas. Jak se říká, čas zahojí všechny rány – zahladí je, přetvoří je v jizvy, které jsou viditelné, ve své podstatě zahojené, ale tkáň je stále narušená. Do určité míry může někdejší zranění narušovat její funkčnost, v určitém pohybu může jizva táhnout, při změně počasí se ozývat, ale nekrvácí. Rána je zahojená, přesto zřetelná. Takové šrámy různé hloubky má na duši každý z nás.

Existuje několik cest a způsobů, jak se se zátěží vyrovnat a jak ji přijmout. Jako v mnoha oblastech psychologie, ani zde nelze jednoduše generalizovat: většinou jde o spojení níže popsaného v kombinaci s individuálními osobnostními charakteristikami, významnou roli hraje také sociální opora.

Zdravé přijetí

Pokud se nacházíme v situaci, kterou jednoduše vyřešit nemůžeme (není to buď v našich silách, nebo v našich možnostech), máme dvě cesty, kterými se můžeme vydat: situaci přijmout, nebo ji změnit. Právě změna představuje pro mnoho lidí naprostého strašáka. Současný stav je sice neuspokojivý, ale zároveň je pro ně známý, bezpečný – umí v něm chodit, vědí, co mohou čekat. Nepředstavuje pro ně téměř žádné riziko a ohrožení. Změnou by byli nuceni vykročit do neznáma a to je děsí.

Julian Rotter, americký sociální psycholog, přišel v 60. letech minulého století s teorií locus of control, tedy místa kontroly, které ve dvou extrémech rozdělil na vnitřní a vnější. Lidé s vnitřním místem kontroly si jsou vědomi toho, že oni sami jsou tvůrci svého života, dokážou ho řídit a ovlivňovat. Mají za to, že svým přičiněním mohou dosáhnout změn a cílů, po kterých touží. Jsou schopni přiléhavě reflektovat svou chybu a nedostatky, kvůli kterým selhali. Nesvalují vinu na ostatní, na nepříznivou konstelaci hvězd, na nepřejícnost okolí apod.

Rezignace

Po prožitém traumatu, ať je jakéhokoliv charakteru, záleží na tom, jak se k jeho zpracování postavíme. To je však ovlivněno řadou proměnných a některé z nich mnohdy ani nejsme schopni nahlédnout. Buď je vidět nechceme, nebo jsou pro nás neviditelné, protože jsou nám přirozené, reagujeme tak ze své vlastní podstaty.

Mnoho lidí se v důsledku zatížení životními událostmi dostalo do stavu rezignace, kdy jen reagují na dění kolem sebe a nesnaží se ho nijak ovlivnit. Těžká zkušenost s životem jim sebrala sílu a oni ji v sobě již nedokázali znovu najít a obnovit. Tak zabředli do stereotypu všedních dní, nechávají se vláčet okolnostmi, pouze na ně pasivně reagují. Nejsou tvůrci svého života, ale okolnosti se kolem nich tvoří a mění organicky samy. Víceméně do nich nevstupují, nesnaží se je žádným způsobem ovlivnit. Mouchy, snězte si mě. Ano, jsou situace a události, které žádným způsobem neovlivníme, ani kdybychom se stavěli na hlavu. Zásadní však je, jaký k nim zaujmeme postoj a do jaké míry jim dovolíme, aby nás ovlivňovaly.

Rezignovaní lidé mají často tzv. vnější místo kontroly, což znamená, že spoléhají na to, že se vše nějak vyřeší samo, že to někdo vyřeší za ně, že to vyšumí, že se to nějak udělá. Stále čekají, že jim osud něco přinese, že se na ně usměje štěstí. Řízení svého života a činností vidí vně sebe, mívají tedy často pocit, že jsou životem vláčeni, nedokážou ho sami ovlivnit a držet pevně ve svých rukách. Pokud se jim něco nepodaří, vinu hledají ve vnějších okolnostech a v jiných lidech, velice zřídka u sebe.

Zmítání se v minulosti

Nezpracované či nepřijaté životní zkušenosti mohou po dlouhou dobu ovlivňovat naše prožívání a chování, mít významný vliv na naši duševní pohodu. Změní náš náhled na svět, mohou nás dovést až k zapšklosti, nepřejícnosti, podlému chování. Snažíme se to těm, co nám bol způsobili, vracet. Nebo se můžeme obrátit vůči celému světu, vnímat ho jako krutý a nespravedlivý, upadnout do negativismu, pesimismu a nihilismu. Neustálé přehrávání si proběhlých zážitků, jejich oživování v našich hlavách, je pouze sytí a udržuje „naživu“, respektive udržuje jejich vliv na nás. Berou nám vnitřní sílu, zaměstnávají naši hlavu. Jejich puštění nám uvolní spoustu duševního prostoru a energie, která pak může být směřována jinam.

Nedávno jsem si doplnila velkou literární mezeru a pustila se do četby románu Na Větrné hůrce od Emily Brontëové. V hlavě mi dlouho rezonuje postava Heathcliffa, který své zklamání z nenaplněné lásky nedokázal zpracovat a smyslem jeho života se stala pomsta, kterou realizoval přes potomky a příbuzné lidí, kteří mu zranění způsobili. I přes dlouhé odloučení a žal, který mu jeho milovaná Catherine způsobila, byla jeho láska k ní stále silná. Heathcliff je sice románová postava, avšak pro ilustraci, do jaké míry může být bolest a žal hnacím motorem, naprosto dostačující.

Pro zdravé zvládnutí zátěžových situací je dobré si takovou situaci především připustit, nechat ji k sobě proniknout a uvědomit si ji – nepopírat ji ani si vůči ní nestavět hradby. Pokusit se v ní zorientovat, zjistit, jaké máme možnosti řešení. Neméně důležité je dát si dostatek času, být k sobě shovívaví, vnímat, co bychom momentálně potřebovali.

Zbytečně se nepřepínat – naše tělo i mysl pod tíhou stresu musí na vyrovnání se s událostmi vynaložit mnohem více energie než za běžného fungování. Proto je dobré si dopřát více odpočinku jak aktivního, tak pasivního, více naslouchat svým potřebám a nesnažit se zvládnout vše okolo stejně, jako když se nic neděje.

Mnoho lidí na sebe v zátěži klade přehnané nároky v tom, že musí normálně fungovat. Když nám ochoří tělo, máme chřipku, také si lehneme a léčíme se. Tedy alespoň bychom měli. Naše psychika také potřebuje péči, zvlášť pod tíhou zátěže. Snažme se k ní být všímavější a laskavější.