„Nic mě nebaví.“ „Jsem bez nálady, v práci je toho teď tolik a doma mě čeká jen druhá směna.“ „Všichni čekali na otevření hranic, ale Pepu to štve – těšil se, že pojedeme na dovolenou na chatu a bude chodit na ryby.“ Ve všech těchto větách zaznívá nespokojenost, rezignace. Na otázku, co by se mělo změnit, většinou nezaznívají žádná nesplnitelná přání, ale například: „Pořád si říkám, že začnu cvičit.“ „Kdybych měla psa, alespoň by mě to donutilo chodit ven.“ „Alespoň jednou za rok bych chtěla jet na dovolenou k moři.“

Běžná přání – a určitě by mohla náš život zlepšit. K jejich realizaci ale jako bychom potřebovali někoho, kdo by nás postrčil nebo ještě lépe šel do toho s námi. Častý argument zejména u žen je přece nepojedu (nepůjdu) sama. I mně trvalo až příliš dlouhou dobu překonat zažitý blok a vyrazit sama třeba do kina. Přitom jsem dávno věděla, že argument „co tomu řeknou lidi“ je úplně směšný – těm pár lidem, co v kině sedí, jsem naprosto lhostejná. Ještě víc mě ale odrazovala představa, že jsem tam sama, že ten zážitek nemám s kým sdílet.

Teprve když jsem to vyzkoušela, pochopila jsem, že to nemusí být vůbec špatné. Nakonec poučena takovými zážitky jsem se odhodlala vyrazit sama i na dovolenou. Pravda, nebylo to žádné odvážné putování, kdy se vydám na vlastní pěst s batohem do dalekých zemí, ale to ani nikdy můj sen nebyl. Moje srdcová země je Francie, její krajina, umění, jazyk. A nikdo z blízkých tuto moji vášeň nesdílí. Rodinnou dovolenou už jsme tam zažili a všem kromě mě to stačilo.

S blízkými to tedy už nešlo, kamarádku na takovou cestu jsem neměla, hromadný zájezd mě nelákal a na vlastní pěst jsem jet nechtěla. A přece se řešení našlo velice rychle: stačilo se rozhodnout a trochu zapátrat. Nakonec jsem vygooglila sympatickou učitelku francouzštiny, která pořádala cesty pro malé skupinky. A tak jsem přece jen s mírnými obavami vyrazila na putování za Monetem. Byla to jedna z mých nejlepších dovolených a sama jsem se necítila ani trochu.

Nechte se proměnit zevnitř

Často žijeme v představě, že vše, co prožíváme, je skutečné jen tehdy, když to prožíváme s někým, když to sdílíme. Nejspíš i proto svůj život tolik fotografujeme – snad v naději, že mu dáme větší důležitost, utvrdíme se v tom, že prožíváme to nejlepší. Jak dlouho to ale pak cítíme? A jak to mění naše vnímání reálných zážitků?

Když na vánoční besídce svého dítěte uděláme během deseti minut desítky záběrů, stihneme si skutečně prožít to, co se děje na jevišti, každý úsměv, napětí, roztomilé zaváhání? Vynahradí nám ten bezprostřední prožitek sdílení fotek na sociálních sítích? A všimli jste si, jak je někdy únavné prohlížení fotografií z dovolené, na které jste nebyli? Nakonec takové záběry mají největší hodnotu zase jen pro ty, kteří to prožili. A měly by být právě jen tím připomenutím prožitku, ne prožitkem samým. A k tomu by jich většinou stačilo pár.

Co se tím vším snažím naznačit? Náš život stojí na každodenních prožitcích a my sami jsme za ně odpovědní. Až příliš jsme se sžili s příslovím sdělená radost – dvojnásobná radost. Nebo si ho spíš špatně vykládáme, dovedli jsme ho do extrému. Máme pocit, že jen když sdílíme, žijeme. Extrovert by přitom nejraději vše sdílel se všemi, introvert by rád sdílel alespoň se svými blízkými. Cesta z této posedlosti sdílením není přitom v tom, abychom se uzavřeli do samoty a žili každý pro sebe. Cesta je, jak už to tak bývá, v hledání rovnováhy.

K zažitým stereotypům patří představa, že blízcí lidé jsou odpovědni za naši spokojenost, za to, aby byla naplněna naše přání, aby s námi vše prožívali. A i naopak: my máme pocit, že musíme udělat vše pro spokojenost těch druhých. Ve skutečnosti nám ale taková očekávání život pěkně komplikují.

Vraťme se pro názornost na začátek – k rybářovi Pepovi a jeho ženě. Řekněme, že Pepa a Hanka se mají rádi, vychovávají spolu děti, prožívají hezké chvíle, rádi jezdí na výlety na kole, ale v některých zájmech se prostě míjejí. Pepa by opravdu rád strávil část dovolené na rybách a vůbec by mu nevadilo, kdyby tam byl sám. Hanka by si přála jet k moři nebo třeba na výlet do Paříže. Problém je, že ona by tam chtěla držet Pepu za ruku a večer s ním popíjet víno v romantické restauraci. Vždycky, když vidí, jak její facebookoví přátelé přidávají taková romantická selfie z cest, píchne ji u srdce. Fotku, jak sedí se svým mužem v maskáčích u Vltavy, ale sdílet nebude.

Řešení je samozřejmě každému jasné. Hanka se smíří s tím, že pojede na ryby, nebo se bude muset postarat o splnění svých snů sama (předpokládejme, že Pepa s tím po počátečním překvapení nebude mít zásadní problém, protože to už by byl zase jiný příběh). Ideálně se tedy pokusí najít lidi s podobnými zájmy jako ona: může vyrazit na zájezd se cvičením nebo třeba s uměleckým zaměřením.

Sice nebude mít romantické selfie s Pepou, ale pokud bude upřímná sama k sobě, přizná si, že i když svého muže miluje, byl by na takové cestě stejně bez nálady a bez něho si to užije nebo spíše prožije vlastně víc. Galerii si opravdu projde a ne jenom prolítne. Zastaví se, kde bude chtít. A s láskou bude myslet na Pepu a na děti. Nakonec přijme i to, že její fotky a vyprávění doma nikoho zas tolik nenadchnou. Protože to nejdůležitější bude mít uvnitř sebe. A tak jako z ní dřív vyzařovala nespokojenost, teď kolem sebe může šířit pohodu. To, co zůstalo zdánlivě nesdílené a nevyslovené, promění její život i její okolí.

Ano, je to nádhera

K takovému poznání samozřejmě už došli mnozí moudří před námi. Filozof Ludwig Wittgenstein se zabýval tím, je‑li možné vyslovit nevyslovitelné, tedy sdílet náš osobní hluboký prožitek, a své poznání shrnul do věty: „O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet.“ Slova podle něj náš zážitek mohou rozmělnit, zničit. To, že mlčíme, ale neznamená, že se neměníme, naopak. To nesdělitelné nás proměňuje, to pak vyjadřujeme svým chováním, svým postojem.

Tuto myšlenku rozvíjí Erling Kagge ve své knize Radost z ticha. Popisuje zde přístup horského průvodce, který na začátku výpravy rozdal turistům lístky se slovy Ano, je to nádhera. Chtěl se tak vyhnout stavu, kdy se budou všichni ujišťovat, jak krásné je to, co vidí, a nebudou se na to soustředit. Slova jsou důležitá, ale někdy dokážou zničit náladu a často nedostačují.

Je báječné sdílet zážitky, ale hovor nás od nich dokáže i vzdálit. Ještě více to pak platí o každodenních drobných prožitcích, které se tak můžou stát banálními. Popisem mechu s kapkami rosy asi většinu posluchačů neokouzlíte, ale díky schopnosti vnímat krásu každodennosti může být váš život bohatší než život někoho, kdo si musí pro zážitek letět tisíce kilometrů.

Edward Hopper, americký malíř, řekl: „Opravdové umění je vnějším vyjádřením vnitřního života umělce. A tento vnitřní život je důsledek jeho osobního vidění světa. Kdyby to mohl vyjádřit slovy, nebyl by důvod malovat.“ Když přistoupíme na možnost, že tím nejvyšším uměním je život sám, pak v každém z nás je umělec, který tvoří obraz svého vnitřního a následně i vnějšího života.

Pokud převezmeme odpovědnost za svůj příběh, můžeme ho sami proměnit. Vždycky to ale bude o každodenní vytrvalosti, neustálém překonávání vlastních stereotypů i obyčejné lenosti. Potom by se úvodní příběhy o rezignovaném čekání, až nás někdo zachrání, mohly proměnit v hledání cesty ke spokojenosti a vypadat třeba takto:

• „Začala jsem chodit na kurzy kreslení a moc mě to baví.“
• „V létě pojedu cvičit jógu na Krétu a Pepa vezme děti na kola. A na konci prázdnin pojedeme všichni na chatu, ať si taky užije rybaření.“
• „Z práce chodím pěšky. A všimla jsem si, že kousek od domu máme takovou hezkou cukrárnu, občas se tam zastavím a povídám si s paní majitelkou. Je moc fajn a dohodly jsme se, že tam uděláme den dětí.“

Pokud převezmeme odpovědnost za svoje potřeby, neznamená to, že budeme žít osamělé životy bez hlubokých vztahů. Naopak: dokážeme‑li žít vztah sami se sebou, můžeme žít i s druhými autentičtěji, bez falešných očekávání a závislostí.