14. 7. 2020
„Nic mě nebaví.“ „Jsem bez nálady, v práci je toho teď tolik a doma mě čeká jen druhá směna.“ „Všichni čekali na otevření hranic, ale Pepu to štve – těšil se, že pojedeme na dovolenou na chatu a bude chodit na ryby.“ Ve všech těchto větách zaznívá nespokojenost, rezignace. Na otázku, co by se mělo změnit, většinou nezaznívají žádná nesplnitelná přání, ale například: „Pořád si říkám, že začnu cvičit.“ „Kdybych měla psa, alespoň by mě to donutilo chodit ven.“ „Alespoň jednou za rok bych chtěla jet na dovolenou k moři.“
Běžná přání – a určitě by mohla náš život zlepšit. K jejich realizaci ale jako bychom potřebovali někoho, kdo by nás postrčil nebo ještě lépe šel do toho s námi. Častý argument zejména u žen je přece nepojedu (nepůjdu) sama. I mně trvalo až příliš dlouhou dobu překonat zažitý blok a vyrazit sama třeba do kina. Přitom jsem dávno věděla, že argument „co tomu řeknou lidi“ je úplně směšný – těm pár lidem, co v kině sedí, jsem naprosto lhostejná. Ještě víc mě ale odrazovala představa, že jsem tam sama, že ten zážitek nemám s kým sdílet.