Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Bojím se hodnocení druhých: "Ochočte" své pocity laskavou péčí.

25. 5. 2012

Dobrý den,

trpím sociální fobií, zhruba od třinácti, čtrnácti let, teď je mi dvacet. V těch nejhorších chvílích jsem několikrát navštívila psychologa, ale moc výsledků to nepřineslo. Bylo mi proti srsti mluvit o tom s cizím člověkem. Nicméně jsem na tom začala sama pracovat, přestávala jsem se krok po kroku vyhýbat situacím, kdy jsem cítila největší úzkost, a většinu věcí jsem překonala. Teď mám ale pocit, že jsem se zasekla.

Jsem pořád hodně vázaná na to, co si o mě ostatní myslí. Snad podvědomě chci, aby mě měli všichni rádi. Kdokoliv se na mě jen zamračí, beru to tak, že za to můžu, přestože to se mnou nemá nic společného. To je to nejhorší. Vím, že mě nemůžou mít všichni rádi, ani já všechny ráda nemám, přesto se snažím chovat ke všem slušně, ačkoliv by si někdy zasloužili slyšet pěkně naplno, co si o nich myslím.

To je další věc – nedovedu se obhájit, konflikty mě k smrti děsí. Když na mě někdo slovně útočí, mám tak akorát chuť se rozbrečet. A touha po všeoblíbenosti vede taky k tomu, že se ve společnosti nechovám přirozeně. Nevím, jak si to vyložit, sama pro sebe jsem ráda, kým jsem, v přítomnosti jiných ale toužím být dokonalá. A když tomu vzdoruju, zase narážím na všechny ty „příznaky“ – třes, nevolnost, pocity trapnosti. Doposud to byla mravenčí práce, tak tomu možná jen nedávám dost času. Nicméně – myslíte, že bych měla pokračovat ve snaze změnit to, jak v takovýchto situacích přemýšlím, nebo mám nasadit nějaký „těžší kalibr“?

Lenka

Názor odborníka


Dobrý den, Lenko,

píšete o svém problému se sociální fobií, jak s ní sama pracujete, že jste se momentálně zasekla a nedaří se dál.

Je úctyhodné, že dokážete sama systematicky pracovat s úzkostí. V tom klobouk dolů. Popisujete, jak jste se sama vystavovala situacím, které úzkost vzbuzují. To je jedna z důležitých strategií při zvládání úzkosti z kontaktu s lidmi. Vystavovat se tomuto kontaktu, úzkosti nepodléhat. Píšete, že jste většinu situací překonala a teď jste se zasekla. Napadá mě, jestli vy sama nějak rozumíte tomuto záseku. Co ho způsobilo? Nějaká konkrétní oblast života?

Dál popisujete, že jste vázána na to, co si o vás ostatní myslí, že snad podvědomě chcete, aby vás měli ostatní rádi. Tím se dostáváte k důležité součásti práce s úzkostí. Jsou to vzorce v myšlení a pocitové pochody. Píšete o své potřebě vycházet se všemi, která je v konfliktu, a potřebě říkat naplno, co si myslíte. A pokračujete o konfliktech, které vás děsí. S touto vnitřní, duševní, pocitovou součástí úzkosti je trochu těžší si poradit svépomocně. Nicméně i v konfliktech můžete zkusit vaši metodu postupných kroků. Je nějaká situace, kdy si můžete zkusit se nějak vymezit? Nesouhlasit s někým? Je nějaká situace, kdy můžete zkusit říct, co si myslíte, i když to není úplně komfortní? Člověk někdy sám dokáže rozkrýt a vymanit se z takovýchto pastí a pastiček jen stěží. Ale proč to nezkusit, že?

Můžete zkusit tyto své vnitřní procesy nějak ztvárnit. Popsat si je, vypátrat jejich zákonitosti, nakreslit si je, udělat koláž, zahrát si své soukromé divadlo, napsat o nich příběh. Všechny tyto návrhy slouží k jejich lepšímu pochopení, vynesení na světlo. Tímto způsobem se můžete se svými pocity sblížit, pochopit je lépe. Navrhoval bych až spřátelení se s nimi, přijetí svého prožívání. Myslím, že už jste vyzkoušela tyto pocity zahnat, zakázat si je, dělat, že nejsou. Zkuste je taky někdy pozvat, počítat s nimi, být k nim a tím k sobě laskavá. Možná to zní podivně, ale někdy je to právě boj s naším prožíváním, který mu dodává značnou část energie. Někdy je užitečné zkusit své pocity „ochočit“ laskavou péčí.

Oblastí, o které nepíšete, je nějaká možnost sdílení vašich trablů s někým druhým. Máte někoho takového? Kamarádku, příbuzného? Dle mé zkušenosti zůstávání s problémy o samotě problémům na váze spíš přidá, než ubere. Jaká je vaše zkušenost?

No a nedá mi to nakonec…píšete, že obrácení se na psychologa je vám proti srsti. Není to tak trochu součástí toho, co vás trápí? Kontakt s cizím člověkem je vám nepříjemný. Není to možná výzva k překonání? Nemůže tu být i nějaká souvislost s tím zaseknutím se? Na některé věci bez přítomnosti někoho dalšího nedokážeme dohlédnout. Nedokážeme uvidět to, co se ukáže až v kontaktu s dalším člověkem. A taky by to mohl být ten těžší kalibr, o kterém píšete. Po tomto lehkém popíchnutí hned ale dodávám slova klasika: „Nenutím, chápu.“

Je to samozřejmě na vás a v mém povzbuzování se jen projevuje moje profesionální deformace, že terapie je vždycky k užitku.

Přeji, ať se vám daří najít cestu, jak s pocity úzkosti vycházet, jak je zvládat. Snad jsem k tomu malým dílkem přispěl.

Jakub Koutný

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.