Dobrý den, prosím o pomoc.
Bojím se do jakéhokoliv vztahu investovat energii a položit se do něj. Vždy couvnu k tomu, co bylo.
Můj problém začal, když jsem odešla od svého přítele. Je to už osm let, měla jsem i jiné vztahy, ale ze všech jsem vždy couvla.
Jakoby se mi tehdy zlomil život. Od té doby mám pocit, jako bych se stále propadala a propadala. Do sebe. Uzavírám se, nehledám a nenacházím témata k rozhovoru, vlastně ani nechci investovat energii do jiného vztahu než do toho minulého. A to i na úrovni přátelství.
Můj bývalý přítel mne strašně dlouho podporoval a umožňoval mi vztah znovu postavit. Já jsme znovu a vždy utekla. Až mi byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti a já teď vidím, že už nikdy nebudu patřit mezi „normální“ lidi, se kterými jsem se dřív bavila. Měla bych navštěvovat dlouhodobý denní stacionář. Bojím, že se tam potkám s lidmi, kteří mne stáhnou dolů, že už se nikdy nepotkám s těmi, které jsem měla ráda, protože pro ně prostě budu dole. Nehledě na to, že ztratím i zaměstnání, ve kterém se ovšem ale také držím už z posledních sil. Prostě celý můj život jako by pohltil strach a sebelítost, se kterými se snažím prát, ale už jsem strašně moc vyčerpaná, plná zloby a nenávisti.
Vím, že bych měla vykročit vpřed, vlastně asi i mám vizi, jen se bojím, že ztratím ještě víc.
virana
Názor odborníka
Vážená Virano,
Píšete, že se již 8 let uzavíráte do sebe a odmítáte všechny vztahy, a to nejen partnerské, ale i přátelské. Píšete, že je to ze strachu. Zůstala jste jakoby viset v minulosti. Zkuste si sama odpovědět na to, čeho se bojíte ze všeho nejvíc. Má to smysl se takhle uzavírat a místo toho, abyste žila naplno, tak přešlapovat na místě? Píšete, že jste se dřív bavila s lidmi. Proč byste nyní již neměla? Obáváte se, že nebudete už nyní „normální“ a nebudete se bavit s „normálními“ lidmi, protože vám byla diagnostikována hraniční porucha osobnosti.
Poruchami osobnosti trpí poměrně velké množství lidí (starší studie uvádějí prevalenci 6–9 %, novější dokonce 11–23 %). Čili každý 5.‑10. člověk. Přímo hraniční poruchou osobnosti trpí asi 3 % lidí. Mimo to však i u ostatních lidí, kterým žádná porucha osobnosti nebyla diagnostikována, nacházíme rysy té které poruchy (to znamená, že vykazují určité chování, které je typické pro danou poruchu osobnosti, ale nesplňuje všechna kritéria pro diagnostiku dané osobnosti). Záleží na míře a rozsahu, v jakém se dané symptomy vyskytují. U poruch osobnosti jsou tyto rysy výraznější a trvalého charakteru. Otázka je, co je to normalita. Každý člověk má v sobě nějakou psychopatologii a každý člověk řeší nějaké problémy, záleží opravdu na míře, v jaké se vyskytují a zasahují nám do života. Dobrá zpráva je, že se s tím dá něco dělat – a to je naučit se se sebou pracovat. To vás může naučit právě psychoterapie (či jiné formy terapie, které by v denních stacionářích měly probíhat).
Bojíte se, že když si dovolíte vykročit vpřed, ztratíte ještě víc. Vždyť tím, že stojíte na místě a bráníte se pomoci zvenčí a kontaktům s lidmi, tak je ztrácíte. Sama píšete, že váš přítel vás podporoval a i u ostatních vztahů jste to byla právě vy, kdo utekl. Naopak, když se rozhodnete udělat nějakou změnu, když se odhodláte vykročit vpřed, tak se můžete konečně posunout dál do další fáze života a zažít žít plnohodnotný život.
Bojíte se, že když začnete navštěvovat denní stacionář, ztratíte práci a vaše přátele. Máte strach, že lidé, kteří ho budou navštěvovat s vámi, vás stáhnou ještě níž. Sama píšete, že se ve vaší práci držíte z posledních sil. Stacionář by právě mohl být pro vás příležitostí si odpočinout, srovnat si vše v hlavě, potkat se s lidmi, kteří řeší podobné problémy jako vy a kteří by vám mohli poskytnout podporu. Stejně tak jsou důležité různé terapie, které ve stacionářích probíhají. Právě tyto terapie, vedené zkušenými odborníky mohou být prostorem proto si uvědomit, co se s vámi děje, proč se uzavíráte před světem. Mohou pomoci řešit vaše problémy tak, abyste poté mohla vykročit zpět do života sama, mnohem silnější a spokojenější. Každý z nás občas potřebuje pomocnou ruku, nyní jste to vy. Pomoc se vám nabízí, tak se jí nebraňte. Pokud to vaši přátelé nepochopí, tak jejich přátelství za to nestojí. Dobrý přítel bude při vás stát v dobrém i ve zlém. Navíc díky vašemu pobytu ve stacionáři můžete navázat nová přátelství.
Přeji vám hodně odvahy a sil,
Michaela Zetíková
