Dobrý den,
ráda bych se na vás obrátila s jednou radou. Je mi teprve 17 let a už trpím hroznou úzkostí. Často přemýšlím nad tím, že zanedlouho budu plnoletá a vlastně nevím, co chci, co od života očekávám. Rodiče chtějí, abych šla na vysokou školu, ale já nevím, jestli tam vůbec chci. Ano, chci vzdělání, ale na druhou stranu mě to příjde jako hrozná ztráta času.
Radši bych už začala pracovat a co nejdříve založila s partnerem rodinu, ale bojím se, že to moji rodiče asi nepochopí. A navíc mám problém vyslovit svůj názor. Tak ráda bych ho řekla, ale vždycky se ve mně něco zastaví a já ho nedokážu říct. Neumím to. Vždycky se akorát rozbrečím, všechno ve mně vře a já mám chuť křičet, ale nemužu.
Navíc jsem se nedávno rozešla s klukem, se kterým jsem chodila dva roky, a i když mám už někoho jiného, pořád na něj občas myslím a nevím, jestli to není špatně, jestli tím svému současnému partnerovi neubližuji.
Mám v sobě hrozný zmatek. Poradíte mi, prosím?
Předem děkuji za radu.
Lucie
Názor odborníka
Dobrý den, Lucie,
děkuji za váš dotaz. Píšete v něm o několika problémech, které vás v současné době trápí, a vlastně spolu asi nějak souvisí. Napíšu vám nyní, co mi při čtení vašeho dotazu běželo hlavou.
Píšete, že je vám teprve 17 a už trpíte hroznou úzkostí. Já bych si dovolila tvrdit, že právě ve vašem věku je úzkost, nejistota o budoucnosti, o tom, co od života chcete, velmi častým jevem. Možná by bylo dokonce podezřelé, kdybyste podobné pocity neprožívala a měla ve všem naprosto jasno. Zanedlouho budete dospělá, což s sebou nese rozšíření možností v nakládání s vlastním životem, ale také větší odpovědnost. To je velká změna, zároveň se k ní přidává i volba dalšího vzdělávání či profesní dráhy, případně i rozhodování o založení rodiny.
Uvažujete, jestli jít na vysokou školu, nebo jestli již začít pracovat a brzy založit rodinu. Napadá mě, že tyhle dvě možnosti se vlastně vůbec nemusejí vylučovat. Je možné začít studovat a u toho si najít práci na částečný úvazek, je možné začít pracovat a u toho dálkově studovat, je možné studovat a zároveň vychovávat dítě. Jak to máte vy? Považujete tyhle různé možnosti, tahle různá možná rozhodnutí, za definitivní? Pomohlo by vám dívat se na ně jako na možnosti vlastně docela tvárné, flexibilní a navzájem kombinovatelné?
Možná je to ale tak, že vy už víte, co byste chtěla: pracovat, brzy založit rodinu – a bojíte se nepochopení rodičů. Z čeho vlastně tahle obava vychází? Co by pro vás nepochopení ze strany rodičů vlastně znamenalo? Z vašeho dotazu nevyplývá, jestli s nimi o svých pochybnostech, o zmatku, který v sobě máte, mluvíte. Spíš bych si tipla, že ne, protože píšete, že vám dělá potíže vyjádřit vlastní názor (předpokládám, že máte na mysli vyslovit ho před rodiči). Myslím si, že právě povídání s rodiči na tato témata by bylo nyní velmi důležité – třeba byste zjistila, že vlastně nejsou tak úplně proti, mohli byste společně probrat různé možnosti, včetně kombinace práce a studia. Přemýšlím tedy nyní, co byste potřebovala pro to, abyste o tom všem s rodiči mluvit dokázala.
První, co mě napadá, je, jestli o tom mluvíte s někým jiným? Třeba s přítelem, s nějakou kamarádkou nebo třeba s výchovnou poradkyní nebo učitelkou na vaší škole? Jestli ne, mohl by to být první krok – v rozhovoru s někým si ujasnit svoje názory, zformulovat argumenty, třeba i získat podporu pro svůj pohled na věc. Mohlo by se vám pak s rodiči mluvit lépe, a pokud byste se setkala s nepochopením z jejich strany, věděla byste, že je někdo, kdo vám rozumí, kdo s vámi souhlasí. A takové povídání o tom všem i o zmatku ve vás by taky mohlo pomoci ten zmatek trochu zmenšit, udělat ho uchopitelnějším, přehlednějším, méně zmateným.
Dál by mě zajímalo, jestli je to opravdu tak, že svůj názor neumíte říct nikdy. Jsou třeba témata, ve kterých to umíte? Nebo situace z minulosti, kdy se vám to podařilo, i když to třeba bylo náročné? Jak jste to udělala? Co vám tehdy pomohlo? Můžete se z toho nějak inspirovat, poučit se? Napadá mě taky, jestli – když je pro vás těžké svůj názor říct – by nepomohlo ho například napsat ve formě nějakého dopisu, který by pak mohl sloužit jako základ pro diskuzi s rodiči.
A konečně: pokud by nepomohlo popovídání s kamarády, proč nezkusit poradit se s odborníkem? Mohli byste jednotlivá témata pořádně probrat, hledat cestu ven ze zmatku, cestu, jak vše říct rodičům. Psychologické služby zdarma nabízí například Poradny pro rodinu, které jsou v každém větším městě, a rozhodně se nezabývají jen manželskými problémy.
V krátkosti se ještě vyjádřím k vaší poslední otázce: myslím, že je úplně normální, že na bývalého partnera ještě občas myslíte, i když už máte nového přítele. Jak jste vlastně přišla na to, že byste mu tím mohla ubližovat? Doporučila bych vám zaměřit se na současný vztah – co se vám na partnerovi líbí, co je ve vztahu fajn. A pokud si občas vzpomenete na bývalého, rozhodně si to nevyčítat.
Držím vám palce, ať se vám podaří všechny vaše zmatky zredukovat a ať se vám daří vyšlapat si postupně cestičku do spokojeného dospělého života.
