Dobrý den,
je mi 22 let a již od malička jsem byla velice úzkostlivé dítě.
Začalo to všechno strachem být bez maminky a strachem z nemocí. Za celou pubertu jsem si „prošla“ nejrůznějšími nemocemi, samozřejmě jen v hlavě.
Co se opravdu přihodilo, tak to byla operace žlučníku ve 20 letech a operace slepého střeva ve 14, jehož bolest jsem si vsugerovávala několik let. Od té doby jsem docházela na psychiatrii i k psychologům, ale nikde jsem nenašla útěchu.
Nechci už znovu jíst antidepresiva, přijde mi, že mění osobnost člověka, nebylo mi po nich dobře. Ale nyní se stále potýkám s panickými atakami. První přišla ve 20 letech, musela mě odvést záchranka. Konstatovali ale, že mi nic není.
Od té doby jsem byla na všech různých vyšetřeních, včetně genetických a nikdo nic nenašel. Jsem za to ráda, ale nechápu, proč mě stále provázejí nejrůznější tělesné projevy. Nejvíce v noci. Vzbouzí mě strašné bušení srdce, jehož původ nikdo nezjistil, ale srdce mám prý zdravé. Nemůžu v noci dýchat, brní mi celé tělo, střídá se chlad a horko. Občas trpím pocity depersonalizace, pár vteřin mi vždycky trvá, než mi „docvakne“, kdo jsem, atd. Celé noci nespím, už se bojím chodit spát, že to zase přijde. Zkoušela jsem už všechny alternativní metody, psychology, psychiatry, snažila jsem se přijít na vše i sama. Myslím, že se zatím skrývá strach ze smrti, ale jelikož zemřít musíme, nemohu najít způsob jak se takového strachu zbavit.
Mockrát děkuji za odpověď.
Pavlína
Názor odborníka
Dobrý den Pavlíno,
předem chci poděkovat za důvěru, se kterou se na nás obracíte. Z popisu vašich obtíží jsem pochopil, že vás od dětství trápí nadměrná úzkost a v různých obodobích mívá různý obsah. Jako dítě jste se bála pobytu bez maminky, později nejrůznějších nemocí a myslíte si, že v pozadí může být strach ze smrti. Občas je úzkost velmi intenzivní a zřejmě má i rychlý nástup, protože jste použila spojení „potýkám se s panickými atakami“. Taky čtu mezi řádky, že se hodně pozorujete a nacházíte na sobě nejrůznější nepříjemné tělesné pocity, které vás obvykle ještě více zneklidní (bolest, brnění, dechová tíseň, teplo / chlad).
Pavlíno, podělím se teď s vámi o svoje úvahy. Záměrně píšu „úvahy“, protože toho o vás vím jen velmi málo a je možné, že budu úplně „mimo mísu“. Můj dojem z vašeho příběhu je, že máte skutečně vysokou míru úzkostnosti. Může to být na základě nějakých vrozených dispozic (to byste ale asi věděla, že se s podobnými potížemi potýkal někdo z vašich rodičů či prarodičů), ale mnohem častěji je to záležitost získaná. Může to souviset s prostředím, ve kterém jste vyrůstala.
Okolností, které vedou k tvorbě nadměrné úzkosti je velmi mnoho a postihnout všechny možné kombinace by vydalo spíš na knihu. Moje zkušenost z praxe je, že jde velmi obecně řečeno o zážitky, které vytváří v člověku pocit, že svět je nebezpečné místo, kde se může lecos stát. Když nastíním jen pár příkladů, tak jde třeba o prostředí, ve kterém člověk necítí dostatečnou podporu a pochopení. Nebo prostředí, kde se ostatní nechovají předvídatelně a je třeba být stále „ve střehu“. Naopak to může být prostředí, ve kterém jsou rodiče sami úzkostní a předávají (často neuvědomovaně) dítěti zprávu o tom, že má být na pozoru před možným nebezpečím (třeba i v podobě zdravotních komplikací).
Další věc, která mě napadá, je otázka, zda jste v dobrém kontaktu se svým prožíváním. Mám tím na mysli to, zda si běžně dokážete uvědomovat co právě cítíte, kde to cítíte, o čem je to zpráva a k čemu je tato zpráva dobrá. Doufám, že vás neodradím i trochou teorie. Pocity nebo taky emoce jsou často reakcí na nějakou vnitřní potřebu. Projevují se obvykle v těle často v podobě jemných (a někdy i výrazných) fyziologických změn. Mám opakovanou zkušenost, že lidé, kteří trpí panickými atakami nejsou obvykle v dobrém kontaktu se svým prožíváním. Většinu času si neuvědomují co cítí, a když už něco cítí, obvykle si to vysvětlují jako projev zdravotního problému, nikoli jako zprávu o nějaké potřebě. To vede k situaci, kdy obvykle své potřeby dlouhodobě ignorují a frustrace z jejich neuspokojení v nich narůstá. Typicky se pak emoce ohlásí v situaci, kdy nejsou ničím zaměstnáni a zaregistrují nějaké změny v těle. Například, když cestují MHD, když odpočívají, když někde čekají ve frontě, když jdou spát nebo dokonce, i když už spí. Nahromaděné intenzivní pocity si pak vysvětlí jako infarkt, cévní mozkovou příhodu nebo jiný život ohrožující stav a sami sebe vyděsí. Tento stav je pak typickou „panickou atakou“.
Pavlíno, domnívám se, že efektivní pomoc by vám mohla přinést psychoterapie, která je zaměřená na práci s emocemi (pokud jsou mé hypotézy správné a v mých „nástřelech“ jste se našla). Konkrétně bych vám doporučil, abyste si našla psychoterapeuta pracující metodou gestalt terapie. Adresář najdete například na stránkách WWW.CSGT.CZ. Bohužel léky v tomto případě zmírňují pouze projevy nemoci, nikoli její příčinu. Vím, že jste už spolupráci s psychologem zkoušela, ale ze zkušenosti vím, že je někdy třeba vyzkoušet více přístupů či terapeutů, než se najde ten vhodný.
Držím vám palce.
