Bojím se dlouhodobých závazků. Nevím, čím to je, jak to vzniklo, jak to odstranit… Když mám vztah, do dvou tří let ho ukončím, vymaním se z něho. Měla jsem byt na hypotéku, ale ta tíživá síla závazku na třicet let mě po čtyřech letech přemohla a prodala jsem ho, abych se cítila svobodněji. Práci mám tu samou už deset let, avšak teď o ni přijdu, protože se náš office kompletně zavírá.
Nic nemám, partnera ani děti, které bych však hrozně ráda měla, jenže to nevyšlo, i když jsme na tom s partnerem pracovali. Mám pejska a beru ho jako kamaráda, ale to je vše. Ne, neberu ho jako náhradu za dítě, aspoň jsem si to nikdy tak nevykládala. Přišla jsem k němu shodou náhod a můj tehdejší partner nepovažoval rodinu za prioritu, psa mi však „schválil“ a následně do půl roku ke mně ochladl – prý si to tak nepředstavoval, že už to není, jak to bývalo (mezi námi), nechodíváme prý tak často za kulturou apod., a tak jsem ho i s pejskem opustila.
Někdy se cítím tak strašně opuštěná a moc bych si přála k někomu patřit, tvořit pár, být spolu v dobrém i zlém. Následně někoho poznám a navážu se na něj… Dotyčný však nechce vztah se závazky, a tak se do 2 let rozcházíme… A tak to je pořád. Nevím, kde dělám chybu, hrozně mě to trápí a připadám si jako totální zoufalec. Nevím, jestli věřit ve špatnou karmu, aneb jenom ve vlastní selhání, nebo jak si to vše správně vyložit.
Mí rodiče jsou dosud spolu, i když v produktivním věku spolu ani pořádně nebyli, otec pracoval mimo a docházel domů jednou za 2–3 měsíce a pak jednou za 2 týdny. Byli jsme 4 sourozenci a já byla nejmladší, moc neplánovaná. Mezi mnou a nimi je dost markantní věkový rozdíl (10 let). Když jsem byla v pubertě, byla jsem s mámou ve velkém domě sama a neklapalo nám to moc. Byla moc autoritativní a sama mi nejednou řekla, že ona je moje matka, a ne kamarádka.
Rodiče se mnou nebyli nikdy spokojeni, nikdy jsem podle nich nebyla v ničem dobrá. Když jsem vyhrála v nějaké soutěži, jenom posměšně řekli, že to byla zřejmě náhoda, prý jsme tam byli jenom dva. Můj výběr na střední neschválili a sami mi poslali přihlášku na školu, kterou jsem pak 4 roky nenáviděla.
Následně jsem byla v zahraničí. Mámě se to nezdálo, prý se mnou nemá s čím pochlubit. Šla jsem na vejšku, kterou jsem si vybrala sama. Do bakaláře jsem měla průměr 1,1. Nechtěli tomu věřit. Vystudovala jsem, doposud jsem měla i fajn práci, i když mě popravdě už pár let nenaplňovala jako dřív, ale jedině v ní jsem cítila stabilitu. Momentálně mám dvě nabídky k práci, to je okay, jenže já si najednou uvědomila, že nevím, co vlastně chci.
Fiona, 36 let
Názor odborníka
Dobrý den, paní Fiono,
váš mail obsahuje tolik možností, na co se ptát a kudy se ubírat. Po přečtení prvního odstavce to z kontextu napsaného může vypadat tak, že ukončování vztahů je hlavně o vás. Ale když píšete o chození s partnery, kteří se nechtějí vázat, a následném rozchodu s nimi v okamžiku, kdy by se pro závazek rozhodnout měli, už to tak jednoznačně nevypadá.
Využívejte celý web.
PředplatnéSpíš než odpověď na nevyřčenou otázku mě napadá otázka pro vás. Myslíte si, že hraje nějakou roli popisovaný fakt, že si vybíráte partnery, kteří se dlouhodoběji nechtějí vázat, nebo vy sama máte tendence z dlouhodobých vztahů unikat? Je možná kombinace obojího?
Říkám si, jestli situaci z dětství popisujete proto, abychom tím pomohli odpovědět nějakou část vašeho dotazu. Do vztahů si neseme mnoho představ o tom, jak by měly vypadat. Tyto představy mívají kořeny v našich původních rodinách.
Velký vliv zážitky z dětství mívají také na vztah k sobě a na představu, jací bychom my měli být. Rozhodně tedy nelze vyloučit, že způsob, jakým se k vám rodiče chovali, má nějaký efekt i na vaši osobnost a váš život, jak ho vedete dnes.
Každá životní etapa má své příležitosti. O krizích se říká, že jsou zároveň šancí k pozitivní změně.
Netroufám si komentovat možné vlivy popisovaných způsobů chování ze strany rodičů. Bylo by možné vyfantazírovat mnoho interpretací a obecných „pravd“. Ale jste jedinečná osobnost stejně jako každý jiný člověk. Pokud chcete porozumět individuálnímu významu vaší životní historie, je nutné tyto významy hledat přímo s vámi, a nikoli na dálku bez vás.
Píšete, že nevíte, kde děláte chybu. Je to skutečně pouze o vás? Samozřejmě, že jen my sami máme možnost se učinit šťastnými či nešťastnými. Dávat zodpovědnost za naše trápení výhradně ostatním je alibismus, který nás nikdy nikam neposune.
Zaryté sebemrskačství však také nebývá nejideálnějším způsobem, jak přemýšlet nad cestami, kterými se ubíráme. Pokud nežijeme v izolaci, existujeme s druhými, kteří mají také na naše životy vliv. Není možné, že na současném stavu mají podíl i jiné okolnosti a lidé?
Každá životní etapa má své příležitosti. O krizích se říká, že jsou zároveň šancí k pozitivní změně. Pokud vás zajímá, jak jí dosáhnout, nebojte se seberozvojových seminářů, literatury, psychoterapie, psychologického poradenství či vedení.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
