Dobrý den,
chtěla bych se s vámi poradit, jak přistupovat ke své současné situaci a nepodléhat zbytečně úzkostem, lítosti apod.
Je mi 37 let a před nedávnou dobou jsem se rozešla po 5 letech s přítelem. Na začátku našeho vztahu jsme se shodli na tom, že se vezmeme a založíme rodinu zhruba za 3 roky, protože nás oba čekalo bakalářské studium na VŠ. V průběhu vztahu jsem vnitřně dozrála k obojímu už po 2 letech. Bohužel přítel se na to necítil, byl o 6 let mladší než já.
Čekala jsem další 3 roky a snažila se o věcech hodně komunikovat. Přítel se svatbou a dítětem souhlasil v obecné rovině, ale nechtěl podnikat žádné praktické kroky (např. sestěhování). Pouze pokud hrozilo, že o náš vztah přijde. Když jsme spolu pokračovali dál, obě rozhodnutí opakovaně odsouval. Jinak měl obecně k dětem velmi kladný vztah, často jsme trávili volný čas s mými neteřemi. Poslední roky jsem se hodně trápila a po velkém váhání se nakonec rozhodla pro rozchod.
Profesně pracuji s předškolními dětmi a přestože jsem byla úspěšná a práce mě hodně bavila, momentálně mě nenaplňuje. Konfrontuje mě s vlastní situací a přijde mi smysluplnější vychovávat vlastní dítě, než se starat o děti cizí. Ve vlnách podléhám vzteku, úzkostem a lítosti, že už možná mateřství nestihnu.
Chtěla bych se zeptat, jak najít zlatou „střední“ cestu mezi přílišnou touhou po dítěti a soustředěním se na jiné aktivity, abych neztratila poslední roky. Děkuji předem za odpověď.
Adéla
Názor odborníka
Milá Adélo,
je pro vás jistě velmi těžké být bržděna a omezena ve vaši touze mít dítě! Domnívám se, že by vám v tuto dobu mohlo pomoci tuto vaši touhu více prozkoumat. Kdybychom se spolu bavily, ptala bych se vás, po čem to vlastně toužíte? Možná byste řekla, že prostě chcete dítě, jste žena a je přirozené dítě mít. Ano, věřím, že vám toto vysvětlení v okolí nikdo nezpochybňuje. Ani já ne. Asi se vás ale nikdo neptá a ani vy sama sebe, co je to za touhu, která vám pravděpodobně celou dobu ovlivňovala vztah, přesvědčila vás jej opustit a teď se chystá na vaši práci, kterou jste měla ráda? Jak mění vaše cítění, myšlení, jednání? Jak vás naplňuje, ale i omezuje?
Jak píšete, byla jste trpělivá, čekala jste, až se na dítě přítel bude cítit, ale pak vás najednou něco přemohlo. Hněv? Strach? Stává se to, že nás strach dovede k tomu, čeho jsme se nejvíce báli. Na té vědomé úrovni to bylo jistě „nebudu mít nikdy dítě, rodinu,…“. Touha po dítěti však není jen vědomý proces. Je spojena i s neuvědomovanými motivy, přáními, vytěsněnými vzpomínkami, které se váží na příběh každé ženy a její celkové prožívání ovlivňují.
Jednoho dne si totiž představí své imaginární dítě, které může všechno změnit, naplnit, napravit. Jsou to její smutky, pocity samoty, pocity ztráty, nepříznivého osudu. Bohužel je ale tato touha nenaplnitelná. I když pak ženy děti mají, touží jakoby stále dál po jiném, dalším dítěti. To, po čem žena sní, není dítě jako takové. Jde o touhu dítěte, dětství, realizaci dětských přání. Může jít o očekávání mít konečně někoho, kdo mě bude mít opravdu rád, jindy je imaginární dítě prodloužením vlastního úspěchu a tudíž nemít dítě by znamenalo selhání, zklamání, neúspěch. Touha mít dítě je také spojena s obrazem daru, tedy daru pro někoho (a pro někoho ne). Velmi často je přání mít dítě ovlivněno vztahem s matkou – udělat ji radost / dokázat, že jsem dospělá / lepší než ona / jsem jako ona. Motivů je více. Týkají se i vztahu s partnerem.
Milá Adélo, vy jste nyní bez vztahu. Píšete o pocitech úzkosti, vzteku a lítosti. K čemu se tyto pocity váží? Je potřeba se na situaci podívat z jiných úhlů, než jste dělala doposud. Pokud byste se nyní snažila seznámit s mužem jen s cílem mít dítě, ohrozíte tak možnost žít ve skutečném vztahu. Stává se, že přílišný tlak, či velká přítomnost touhy po dítěti (ať je to ze strany ženy či muže) ovlivňuje vztah jako takový. Ohrožuje jej. Takový partner má více méně oprávněný pocit z toho, že je s ním do budoucna počítáno hlavně jako s otcem. Někdy se stává, že i když se muži primárně dětem nebrání, tento pocit v nich vyvolá nechuť děti mít a to jednoduše proto, že se v partnerství necítí dobře.
Ta „střední cesta“, kterou hledáte, může být právě ve vašem uvědomění. Oba protipóly, o kterých píšete, tedy příliš toužit po dítěti a soustředit se na jiné aktivity, se s vaším uvědoměním mohou ke středu skutečně pomalinku posunut. Nebudou tak naléhavé a pro vás vyčerpávající. Možná se mohou vzájemně doplňovat, ovlivňovat, inspirovat.
Adélo, jak jinak by šlo naplnit váš život? Jak jinak byste mohla teď žít? Vaše popsané trápení naznačuje přání dávat, tvořit. Nemusí se nutně rozvíjet až narozením vašeho dítěte. Přeji vám hodně štěstí.
Kamila Thiele
