Můj bratr je alkoholik.
Trpí depresemi a pije už několik let, přibližně asi deset.
Nevím, co bylo dřív, zda deprese nebo alkohol. Rodiče se mu snažili pomoct, sehnali mu psychiatra, byl 2× na léčení, ale bezúspěšně. Nakonec začali s vyhrožováním, že jej vyhodí z bytu, že má měsíc na vystěhování, nebudou mu platit dluhy…
Na chvíli byl klid, ale nakonec opět začal pít. Štve mě, že rodiče nikdy nedodrželi slovo. Kolikrát řekli, že je to jeho poslední šance, on je zklame, a oni mu zase odpustí. Ničí celou naši rodinu, okradl babičku (se kterou bydlí, která se ho zastává a vyní za vše naše rodiče) o důchod, který nakonec prohrál na automatech, vyhrožoval sestře, občas je verbálně agresivní (fyzicky zatím ne), dluží peníze, které splácejí naši, kteří asi naivně věří, že jim to vrátí.
Vyvrcholilo to jeho zatčením, za jízdu v opilosti. Od té doby o něm nemáme žádné zprávy. A já se cítím provinile, když si přeji, aby se už neozval. Přeju si, aby ho zavřeli. Třeba konečně skončí s pitím a pokud ne, alespoň budeme mít od něj na chvíli klid.
Je to tak špatné, si to přát? Bojím se, že mu rodiče zase odpustí a dají další a další šanci. Nevím, co dělat. Rodina je kvůli němu rozhádáná a on nám vyčítá, že ho nemáme rádi.
Jak z toho ven?
Mirka
Názor odborníka
Dobrý den, Mirko,
popisujete takový kruh, koloběh, který není v rodinách zase až tak vzácný. Když to shrnu velice zhuštěně, jeden člen rodiny dělá něco, s čím ostatní členové nesouhlasí a chtějí, aby přestal. Nedaří se toho ale dosáhnout žádnými prostředky. Potom rodina stojí před rozhodnutím, zda daného člena ze svých řad vyloučit.
Nabízejí se dvě extrémní varianty. Když svého člena rodina vyloučí, může dojít ke zklidnění situace, uvolnění, na druhou stranu to ale znamená svým způsobem rozpad rodiny, mohou přijít výčitky svědomí, pocity provinění, myšlenky, zda na situaci neměl významný vliv ještě někdo jiný z rodiny, a také to znamená, že rodina daného člověka ztratí zcela z dohledu – bez možnosti mu pomoci. Zejména pro rodiče to musí být ohromně těžké rozhodnutí, když vezmeme v potaz veškerou lásku, která mezi nimi a dítětem byla a která bývá stále velice přítomna, ač překrytá frustrací, naštváním a vztekem.
Druhá extrémní varianta je smířit se s tím, že se člen rodiny nezmění a že ho rodina nikdy z domu nevyhodí. Může to znamenat doživotní trápení, kdy má rodina stále na očích člověka, který dělá věci v rozporu s hodnotami ostatních a navíc (v případě závislosti) se mění před očima fyzicky i psychicky.
Je to velké dilema a já se při konzultacích s rodinami vždycky snažím vymyslet řešení, které by mohlo být ještě jiné než tyto dvě extrémní varianty. Je ale potřeba, aby takové řešení vzniklo společně, za přítomnosti všech. Externí člověk (konzultant, terapeut) moderující diskusi může k tomu velice pomoci.
Pokud by se však taková schůzka nepodařila uskutečnit a takové řešení vymyslet, pro vás bych měl doporučení, abyste se nestyděla za svoje pocity, naopak. Klidně je sdělte a klidně i bratrovi. Nesnažte se bratra změnit, ale zaměřte se víc na sebe, přičemž mu můžete sdělovat, co to s vámi dělá, když se chová tak, jak se chová. Věnujte se ale také sama sobě, můžete si sama nastavit pravidla, kterých se v komunikaci a soužití s bratrem budete držet a nebudete ustupovat jako vaši rodiče. A stejné doporučení bych měl pro rodiče, kteří jsou možná ve velice těžké situaci a potřebovali o tom mluvit s někým, kdo se tématem zabývá. Můžete zkusit vyhledat rodinného poradce nebo terapeuta v místě vašeho bydliště a nabídnout rodičům, že tam zajdete. I jedna schůzka by mohla pomoci.
Přeji hodně štěstí při hledání řešení vhodného pro všechny,
Pomohl vám článek?
