Po téměř dvacetiletém problematickém vztahu, který by sám vydal na samostatný příběh (jeho hlavním problémem bylo, že partner po asi dvou letech soužití odmítal jakékoliv intimnosti a tím pádem i děti, stále utíkal někam do světa, kde trávil po částech až několik měsíců v roce, přitom stále sliboval, že vše vyřeší, pořád tvrdil, že mě má moc rád a chce být jen se mnou, ale skutek utek), žiji několik měsíců s novým partnerem. Před rokem jsem se vydala do společnosti, kde jsem ho potkala, tehdy byl asi rok rozvedený.
Celý večer jsme si povídali, po čase se sblížili a velmi brzy jsem otěhotněla, i když jsem už překročila čtyřicítku, což považuji za nádherný zázrak. Podařilo se mi celkem se ctí rychle uzavřít minulý život a odstěhovat se od bývalého partnera, několik měsíců s přítelem bydlíme, jsme spolu šťastní a těšíme se na miminko, které se má už brzy narodit.
Jeho ani moje rodina nemají s naším vztahem problém, ani jeho dvě už dospělé děti. Ty jsou se svým tatínkem v téměř každodenním kontaktu a mají hezký vztah. Ale jeho bývalá manželka dělá pravé peklo.
Začalo to už tehdy, když zjistila, že její bývalý manžel vůbec chodí do společnosti, informace o nové, navíc těhotné ženě jí ale zřejmě úplně zatemnily mozek. Vnikla do jeho dřívějšího bytu, poničila mu spoustu věcí, bombarduje ho téměř denně vulgárními telefonáty a zprávami, které střídá s plačtivými výlevy, aby se k ní vrátil apod.
Přitom oba s rozvodem souhlasili, ona měla v době trvání manželství milence, po rozvodu jí zůstal byt a téměř veškerý majetek. Bojím se, že se vše ještě zhorší, až se miminko narodí, a trápí mě, když vidím, jak to mého přítele ničí. Nedá se s ní ale rozumně mluvit. Existuje nějaké řešení?
Anežka, 42 let
Názor odborníka
Dobrý den, Anežko,
gratuluji k spokojenému partnerství i zázraku po čtyřicítce. Čeká vás jistě mnoho krásných radostí. Je to těžká věc, dívat se na spokojený život člověka, se kterým jsme žili, měli rodinu, a přitom nebýt srovnáni s minulostí. Tím spíš, když pro nás současnost není možná z hlediska vztahů úplně růžová.
Nebývá vzácné, že samotní bývalí partneři jsou po letech zaskočeni intenzitou emocí, kterou v nich jiný vztah toho druhého (a s ním i stvrzení společné rozluky) vyvolá. A přes snahu se ovládat není sebekontrola lehká. Vámi popsané chování bývalé ženy je však pro mě značně přes tolerovatelnou hranici.
Zajímalo by mě, jak se k tomu staví partner. Jaké dělá kroky, aby vaše soukromí a vztah před působením bývalé ženy ochránil? Pokud jsou její zásahy tak intenzivní, je na místě se striktně odstřihnout a důsledně chránit. Pokud není možné konstruktivně komunikovat, dohodnout se a dohody držet, bohužel jiné řešení není.
Někdy je pláč a žádosti o drobné pomoci dobrým nástrojem, jak bývalé partnery držet v dosahu a tím je odklánět od nového partnerství. Je hezké si vycházet vstříc a občas si vypomoci. Utěšování při pláči a rozladách můžeme také chápat jako formu pomoci. Ale tam, kde ještě není citové pouto zcela přerušeno, a navíc se takovými přesahy narušuje nový vztah, je třeba jasně říct, že bývalí partneři v tuto chvíli už nejsou jeden pro druhého tou hlavní oporou, a pomoc je nutné hledat jinde.
Zkusme si představit sebe jako bod uprostřed několika kruhů. V poli u nás by byli lidé, kteří jsou nám velmi blízcí. Partneři, naše děti, sourozenci, rodiče. V dalším poli by byli blízcí kamarádi. Třetí část by byla vyhrazena pro známé, další pro kolegy v práci.
Tímto způsobem bychom mohli vybudovat x polí podle naší představy a logiky o tom, jak třídíme své vztahy z hlediska blízkosti. Do jakého pole byste umístila člověka, který narušuje osobní prostor, ničí majetek, obtěžuje? Jak byste se obvykle k takovému člověku zachovala? Zkuste s partnerem takový „soukruh“ společně nakreslit. Možná že si na otázku, co s vaší situací ve vztahu k partnerově bývalé ženě dělat, odpovíte sami.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
