Dobrý den,
chci se svěřit s tím, že mně celý můj život a lidi v něm dost lezou na nervy.
Jde o to, že už od malička musím pořád řešit nějaké nepříjemné problémy a už mě to štve a leze mi to na mozek: šikanovali mě ve školce, pak i celý první stupeň ve škole (fyzicky i slovně) – přitom jsem nikomu nic nedělala, byla jsem naopak tichá a nevýrazná a dokonce jsem měla i nějaké kamarády.
Když mi bylo 13, rodiče se rozvedli a od té doby jsem měla problémy se svým otcem (nechtěl mě vidět, neplatil za mě to, co měl – tvářil se jakože neexistuju, když jsme se viděli tak mě přehlížel nebo mě za něco káral).
Od svých třinácti si taky nejsem jistá svou sexuální orientací, sport, který provozuju, mi nejde, i když mě baví a aspoň jednou za rok skončím ve špitále na JIPce (záněty střev, otrava atd.).
Už od malička mívám noční můry, pár let mám problémy se spánkem (v noci spím málo, pak se mi chce spát ve dne). Jím o dost míň než ostatní vrstevníci (je mi 16).
Štve mě všechno a všichni – ty problémy jako šikana atd. nikdo neřešil, všichni to přešli jakoby nic a teď mě dokáže naštvat sebemenší blbost. Mám vztek na to, že mám v životě takovou smůlu a mám pocit, že všichni lidi jsou špatní.
Mám potřebu na sebe upozorňovat a provokovat okolí extravagantním oblečením. Lidi nesnáším, ale přitom se jich i bojím… a zároveň mám i kamarády, pro který bych udělala první poslední.
Je toho na mě moc. Pořád mi leží v hlavě i několik let staré záležitosti a už to prostě nezvládám. Prostě už nemůžu… Co s tím?
Sůva
Názor odborníka
Dobrý den,
v první řadě bych ráda ocenila tvou odvahu napsat do naší poradny a hledat tak řešení ve své složité situaci. Dokázat si říct o podporu není známkou slabosti, ale naopak silné vůle něco změnit. A v tom bych tě ráda podpořila.
Když jsem poprvé pročítala tvůj dopis, s každým odstavcem jsem měla pocit, že se toho na mě valí víc a víc. A že chápu tvé naštvání, že s tím nikdo nic nedělá a zároveň vyčerpání, které je tak velké, že někdy skončíš i v nemocnici. Jak jsi sama shrnula na konci textu, vnímám, že toho je na tebe moc.
Být sám sebou
Z textu je zřejmé nejen naštvání, ale také určitá bezmoc. Jak píšeš, šikanovali tě ve školce i ve škole a to i přesto, že jsi tichá a „nikomu si nic nedělala“. Často to bývá tak, že pokud se odlišujeme od většiny, ať už svou tichostí nebo naopak tím, že na sebe ve větší míře upozorňujeme, vystupujeme z řady, stáváme se terčem útoků a třeba také odmítnutí. Možná k tobě jen ostatní neumí najít cestu, nevědí jak se přiblížit, třeba jsou si pouze nejistí, jak bys na ně reagovala. Někomu je dobře, když je sám a nevyhledává nutně kolektiv, jiný má rád větší společnost. Obojí je možné a je pořádku být sám sebou.
Je naprosto oprávněné mít vztek, že ti nikdo nepomohl. Situace, které popisuješ, vnímám jako velice náročné a je opravdu těžké, být na ně sama. Mohou vyústit až v obtíže psychosomatického rázu. Když už si rozum neví rady, když máš pocit, že situace nemá žádné řešení, nebo je příliš komplikovaná, reaguje tělo. To se může projevit třeba nespavostí, nebo záněty, jak píšeš ve svém dopise.
Nebýt na to sama
Možná by ti pomohlo, nebýt na to sama. První krok jsi udělala, už když jsi napsala k nám do poradny. Domnívám se, že by ti pomohlo se svěřit někomu, kdo tě podpoří a podrží. Promluvit si s někým o tom, jak se cítit mezi lidmi co nejlépe, aniž bys upouštěla od toho být sama sebou. Myslím si, že tvou vůli a úsilí by mohl vhodně nasměrovat psychoterapeut.
Hledání vhodného terapeuta není vždy snadné. Můžeš využít doporučení kamarádů, nebo třeba právě katalogu odborníků na webu psychologie.cz a vybrat si někoho, kdo by ti vyhovoval, byl ti sympatický a třeba mu zkusit napsat mail. Věřím, že se ti podaří pro sebe někoho najít a společně můžete pracovat na tom, aby ses cítila lépe a nebyla na všechno sama.
Přeji hodně energie a držím pal
ce! Lenka
