Je mi 35 let a mám malého synka.
Odcházím z manželství, ze kterého jsem měla odejít už dávno. Držely mě v něm spíše praktické a ekonomické důvody a možná pocit, že malý potřebuje oba rodiče. Možná jsem jen nevěděla, jak to udělat správně…
Teď jsem na odchodu a potkala jsem úžasného muže. Zamilovala jsem se až po uši, nový partner se líbí i mému synkovi, a já se těšila, že teď si užiji zas tu lepší stránku života. Jenže pak se můj přítel opil a začal mluvit o svých snech, ve kterých já ani malý nijak nevystupujeme…
Cítila jsem se mizerně z toho, co říká, z nejistoty, jak to vlastně je a co vlastně cítí, a z toho, jak je opilý. Řekl, že jsem přecitlivělá. Uspořádal v restauraci a pak na ulici představení. Vycházela jsem z té etudy jako hysterka, kterou on strašně miluje. Proběhlo to včetně poklekání na kolena, objetí a hlasitých vyznání. Jeho výstup. Já se někdy hádám a není to se mnou vůbec lehké, jenže tentokrát to na mě bylo moc, a to já pak už nemluvím.
Je umělec, pije každý den. Večer bývá opilý, jen většinou méně. Tvrdil, že pití kontroluje. Po téhle scéně jsem řekla, že pokud s námi chce být, musí s alkoholem přestat a jít za terapeutem. Slíbil to, pije trochu méně. Dokonce terapeutce zavolal.
Ale od té doby se ke mně chová jinak, jako by mě už neměl rád. Hledá na mně chyby, kritizuje, provokuje mne… Zdá se mi, že mě chce odehnat. Řekl mi, že je zklamaný. Včera zrušil naši schůzku a šel raději s kamarády do hospody.
Nevím, jestli má cenu ještě nějak zkoušet. Je mi smutno.
Dita
Názor odborníka
Dobrý den, Dito,
nedivím se, že je vám smutno. Zpočátku píšete, že jste potkala úžasného muže a věřila, že si s ním začnete život užívat. Potom už to tak nevypadá. Říkám si, v čem je vlastně ten muž úžasný? Jistě vám něčím imponuje, možná je jiný než manžel, od kterého jste se rozhodla odejít. Chápu, že jste asi poznala něco, co vám dávalo naději na hezký život.
Znepokojuje vás to, že partner pije a nejste si jistá, jak vidí budoucnost s vámi a se synem. Nevnímám to jako přecitlivělost, chápu, že se cítíte zodpovědná za svůj i synův život. Myslím, že je dobře, že jste dala najevo svoji nespokojenost. Reakce partnera se zdá jako rozporuplná – omezil pití, to je fajn, zavolal terapeutce – šel tam? Pak ale máte pocit, že se vzdaluje, říká, že je zklamaný. Dáváte to do souvislosti se svojí podmínkou? Možná by bylo fajn zjistit, z čeho je vlastně zklamaný. Napadá mne, že by vám mohla pomoci párová terapie, kde byste si mohli v klidu říct,co od sebe navzájem a od společného vztahu čekáte.
Ptáte se, jestli má cenu ještě nějak zkoušet. Říkám si, co tím vlastně máte na mysli. I to by bylo dobré si ujasnit – co chcete vy a partner zkoušet, o co se chcete snažit.
Přeji vám oběma hodně štěstí!
Jana Brzkovská
