Téma k poslechu: Co se životem
Vyberte si své téma Předplatné

Chci být lepší matka

3. 5. 2017

Vyrůstala jsem ve velmi nevhodném prostředí – psychické týrání, časté fyzické tresty, časté noční hádky, rvačky rodičů, následně útoky matky na nás děti. V adolescenci jsem sklouzla na šikmou plochu (anorexie, zneužívání návykových látek). V současnosti navštěvuji dlouhodobě psychoterapii, kde otázky dětství řeším, znovu otevírám a poprvé prožívám bolest, kterou jsem vytěsnila.

Mám dvě děti a  mám strach, že je nedokážu vychovat podle svých představ v bezpečném prostředí, na základě vzájemných domluv a nastavených pravidel, v láskyplném přijetí. Mám pročtené různé odborné publikace o výchově. Problém nastává, když nezvládnu své emoce – vztek, zlost. Mám chuť jim ublížit, občas je plácnu nebo hrubě chytnu, vyčítám jim jejich prohřešky. Stydím se za to.

Poté zažívám velký pocit viny, že jsem selhala, a zároveň na nich vidím, že jsem jim ublížila. Omluvím se jim, ale copak ta omluva platí, když to za čas zopakuji? O to větší hanba, vina… Své děti miluju, zároveň v sobě cítím velkou nejistotu – nejsem stejně narcistická jako moje matka? Můj největší strach je to, že moje děti projdou podobnou hrůzou jako já. Uvědomuji si, že jsem emocionálně nevyrovnaná, rodičům se snažím odpustit.

Mám větší potíže se synem, je velmi tvrdohlavý, velmi inteligentní a zkouší mé hranice nepřiměřeně často. Do tří let jsem ho vychovávala velmi liberálně – on byl pán situace, já se přizpůsobovala, pak to nezvládla, zachovala se tvrdě autoritativně. Nejspíš mi nejde nastavit hranice, protože tápu, kde je ta míra. Abych nezraňovala, ale zároveň nedělala jen poskoka, to je pro mně mnohdy jednodušší než zvládnout konflikt. Tápu v tom.

Markéta, 34 let

Názor odborníka

Vážená paní Markéto,

je pozoruhodné, s jakou otevřeností v dotazu popisujete svůj nesnadný zápas o spokojenost dětí a svou sebeúctu. Otevřenost a pravdivost je klíčem ke změně, o kterou se snažíte. Vytrvejte v nich. Z několika málo odkazů na vaše dětství lze vytušit, že nebylo příliš uspokojivé a že váš zápas za vyrovnané a zdravé sebevědomí má své počátky daleko v minulosti.

Výchovné působení rodičů na děti se z větší části odehrává mimo vědomé záměry rodičů. Pokud rodič dítěti vysvětluje, že by měl spory řešit domluvou, zatímco se sám během konfliktů vzteká, hádejte, který z postupů řešení sporů dítě přijme za svůj.

Nebudu jako máma!

Zajímavé jsou situace, kdy se rodiče snaží otočit pomyslné kormidlo výchovného stylu o sto osmdesát stupňů. Ze závazků typu „hlavně nebýt jako matka/otec“ nebo „aby se děti měly lépe než…“ se postupem času stává narůstající břímě, které zatěžuje děti i rodiče. Realizace takového velkolepého plánu selhává a zklamání je nevyhnutelné. Odhaduji, že jste se s dětmi ocitla v podobné situaci.

Snažíte se nebýt jako vaše „narcistická“ matka a opakovaně se přitom přistihujete, že se jí v některých ohledech podobáte. Jistě máte se svou matkou mnoho společného, ale zcela jistě nejste stejná jako ona. To platí i o vašich dětech, které nečeká stejný osud jako vás. Vaše minulost není osudovým předurčením pro vás ani vaše děti. Předpokládám, že na sobě v psychoterapii sama zakoušíte, že s ní lze pracovat.

Cítíte stud, zahanbení, vinu kvůli svým reakcím vůči dětem. Nesete velkou tíhu své neúprosné sebekritiky a vaše děti nepochybně vnímají, jak se pod ní prohýbáte, a reagují na ni. Rozepisovat se zde o tom, jakými způsoby mohou děti různého věku vnímat a prožívat své studem nebo vinou zabřemeněné rodiče, by bylo nad rámec odpovědi v poradně.

Na tomto místě bych si vám dovolil doporučit konzultovat chování vašich dětí v ordinaci důvěryhodného kolegy dětského psychologa nebo psychoterapeuta. Počítám, že by vám mohl nabídnout inspiraci pro pochopení toho, co se v myslích vašich dětí odehrává, a také některé hypotézy objasňující jejich provokativní a vzdorovité chování. Možná společně zvážíte i přímou psychoterapeutickou pomoc pro vaše děti.

Každé zlepšení se počítá

Vaše automatické reakce na frustraci (např. když děti neudělají to, co po nich žádáte ani po mnoha upozorněních) pravděpodobně mají svůj původ ve zkušenostech s vlastními rodiči. Mohu předpokládat, že s vámi vaši rodiče neměli trpělivost, byli prchliví, impulzivní a nepředvídatelní. Je výborné, že se ve vlastní psychoterapii snažíte tyto traumatické zkušenosti pochopit a vyrovnat se s nimi.

Je to zdlouhavý proces, kvůli čemuž je užitek pro výchovu vašich dětí pouze částečný. Přesto vytrvejte. Každé zlepšení, které vám zkušenost nabytá v psychoterapii může poskytnout, se ve vašem životě počítá. Smutek provázející poznání, že „mohlo být lépe a dříve, kdybych…“, je nedílnou součástí tohoto procesu.

Využívejte celý web.

Předplatné

Váš zápas za lepší rodičovství je obdivuhodný a jsem přesvědčený, že ho vaše děti jednou zhodnotí ve výchově vlastních dětí. Možná byste na sebe nemusela být tak přísná a náročná. Není to dokonalé, ale dost dobré jistě ano.

Vstup do osobní psychoterapie, studium knih o výchově, bolestné přemýšlení o výchovných chybách, kterým se nikdo z nás nemůže vyhnout, a konečně i obeslání poradny s dotazem. Myslím, že to není vůbec málo, co jste ve snaze zlepšit život své rodiny už udělala. Myslíte, že byste se za to mohla ocenit?

Přeji vám hodně sil a podpory od vašich blízkých.

S pozdravem

Petr Sakař

Diskuse 0

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.