Krásný den, jmenuji se Mirka.
Proč píšu krásný, když je zataženo a uvnitř sebe se bojím všeho? Chci vám všem, kteří to budete číst, udělat radost. Dává to smysl? Nevím… Je mi 39 let a mám moc otázek, ale žádné odpovědi. Sama si můžu za to, co se děje, protože to dovolím, ale dokážu to zastavit? Bojím se, že ne, protože vše je horší a horší.
Cca 6 let bojuji sama se sebou. Mám jedno moc velké přání. Chci otevřít lidem oči, udělat je šťastnými, pomoc jim… A proto na sebe valím to, co mají za trable, bolesti, smutek, vztek, práci… Dřív jsem to dokázala zvládat, pak ale přišla onkologická nemoc. Já jsem se vysmála doktorům a jela dál… Říkala jsem si, že na sebe musím být tvrdší. Valila jsem si toho na sebe ještě víc. Od rodiny a těch nebližších, až po neznámé i známé. Žila jsem s heslem: „Vše musíš zvládnout a hlavně nikdy si, když se jedná o práci, nic neber.“
Doba pro práci 12 – 13 – 19 hodin, neschopnost spát, neschopnost odpočívat (protože to nejde, jste jako v rychlíku). Od 35 sex jednou za rok, protože nemáte potřebu. Postupně ztratíte potřebu jíst, pít, to málo, co do sebe dostanete, večer vyzvracíte (je to, jako když vše hnusné co na vás, každý navalil, vás tlačí na hrudi a tak to musí ven). Ztratíte potřebu žít!
Teď jsem na hranici, kdy nevím, jak to zastavit. Pokus o sebevraždu, strach mluvit… Bože, já vím, že to jde změnit, ale asi největší problém je, že MUSÍM CHTÍT. Místo toho usínám a říkám si:„Pokud existuje něco víc než my, ukonči to, a to co nejdřív.“ Prosím, jak to mám zastavit…
Mirka
Názor odborníka
Dobrý den Mirko,
děkuji vám za váš dopis. „Valí se to na mě“ – to je asi hlavní vzkaz, který ve vašem dopise vidím. Valí se to, je toho hodně, je to zdánlivě nezastavitelné, bojím se, že mě to zavalí.
Valit se – v tom vnímáme pohyb nekontrolovatelný, ohromný, živelný, nebezpečný, neregulovatelný. Pokud k tomu přidáte „na mě“ – pak se vašemu pocitu ohrožení nedivím. Pokud se na vás valí hromada kamenů, máte dvě možnosti, jak této situaci čelit – postavit hráz, nebo uhnout. To první je řešení dlouhodobé a užitečnější – protože vás ochrání i před další pohromou, dalším „valením“, jiných kamenů. V psychologii takovéto hrázi říkáme hranice. A vaše téma bude rozhodně toto: Postavit dobré hranice.
Problém s hranicemi (hrází) však je, že se staví poměrně dlouho a obtížně. Musíte mít plán, musíte znát terén, vědět, jak stavět. V praktickém životě to znamená, že na sobě musíte pracovat, poznávat se a postupně hranice budovat – sama nebo, a ve vašem případě bych to rozhodně velmi doporučil, za přispění odborníka na podobné stavby: psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra.
K stavění hranic mě napadají následující body:
-
Hranice především a primárně znamená, že se dokážu dobře postarat o to, co je uvnitř této hranice. Tedy o sebe. Hranice státu máme proto, abychom věděli, co musí být naší primární starostí, a co už můžeme přenechat někomu jinému – našim sousedům. Píšete, že chcete „otevřít lidem oči, udělat je šťastnými, pomoc jim“. To je velmi dobrý plán. A řeknu vám, u kterého člověka musíte začít – u sebe. Otevřete si oči – pro sebe, pro své talenty, pro svou osobnost, pro oblasti, které vás naplňují. Najděte si aktivity a zájmy, které vás těší, uklidňují, nabíjejí, inspirují. Udělejte se šťastnou. Pomozte si. Učiňte z toho svůj první úkol. Hledejte, co pomáhá a jak to pomáhá. Tuto svou zkušenost můžete později využít právě pro pomoc a radu druhým. Ale jak chcete radit druhým o něčem, co neznáte dobře z vlastní zkušenosti?
-
Hranice nejsou neprostupnou bariérou. Jsou zde naopak proto, aby jimi lidé procházeli. Ale je na nich třeba provést kontrolu. Zkontrolovat, kdo/co přichází a rozhodnout se, zda pro nás představuje potenciální riziko, nebo ne. A podezřelého nebo nebezpečného turistu můžeme nebo dokonce musíme vrátit. Na psychické úrovni se postupně musíte učit rozlišovat, co zvládnete, a co už ne. Co je problém, se kterým dokážete druhému pomoci, a kdy už vám docházejí síly a potřebujete je především pro sebe. Musíme se učit říkat ne – právě proto, abychom uměli říkat takové ano, které skutečně pomáhá (a nikoli falešné „ano“, které vlastně znamená jen „odmítl bych tě, ale neumím říci ne“). Uvědomte si, že nejste primárně zodpovědná za problémy druhých – jste primárně zodpovědná sama za sebe a za svůj stav. Pokud vám umožní abyste ještě pomohla druhému, je to nádherné. Nezapomínejte ale, že přílišná orientace na pomoc druhým (a na druhé lidi vůbec) může někdy také znamenat, že se prostě nechcete zaměřit na sebe samu, na své vnitřní oblasti, kde cítíte vážné problémy. Uvnitř to bolí a udílet rady druhému je vždy jednodušší… Tím nechci říct, že bychom měli vyhledávat pouze jeden extrém. V životě jsou důležité oba – pečovat o sebe i starat se o druhého. Musíme však umět najít vyváženou, vhodnou střední pozici a nesmíme připustit, aby jedna polarita ubírala z možností té druhé. Jistě, pomoci někdy druhému je ten nejlepší způsob, jak pomoci i sám sobě. Ovšem nikoli neustále a extrémně. Ale s hranicemi.
-
Hranice můžete postavit i v přístupu k sobě samé. Nebýt perfekcionista. Nevyžadovat od sebe vždy nejlepší reakci, vždy jen porozumění a chápání, vždy pozitivní emoce. Vždy chtít ještě více. Nikdy nechtít cítit vyčerpání, stres, úzkost, pochyby, zlobu… To je pravá cesta do vnitřního pekla. Vyhýbat se části své zkušenosti (která vždycky bude částí naší zkušenosti, ať chceme, nebo nechceme, protože jsme lidé). Toto vyhýbání a potlačování jedné stránky naší osobnosti nás nakonec dostihne – v symptomu duševní poruchy, v psychických problémech, v nevysvětlitelném strachu či nepříjemných pocitech ze světa… Je to opět signál, že je třeba pracovat především na sobě a ptát se po hranicích svých perfektních očekávání a po hranicích v považování sebe sama za dokonalého člověka, nebo člověka, který by k sobě měl být velmi tvrdý a přinášet tvrdé oběti. Dovolujete si chybovat? Dovolujete si prostě, dětsky nevědět? „Nevím a je to tak v pořádku.“ Dovolujete si mít občas špatnou náladu bez tlaku na to, že to svědčí o vaší nevyzrálosti? „Mám den pod psa a je to tak v pořádku.“ Dovolujete se občas zlobit se, bát se, nevědět? Dovolujete si občas lenošit? „Dnes jsem celý den prolenošila a je to tak v pořádku“ Dovolujete si hrát? S dítětem nebo kamarádem/kou, která má pro hru pochopení? Dovolujete si prostě užívat jen smyslového světa – vůní, chutí, zraku, hmatu? Zajít do sauny, na masáž, uvařit dobré jídlo, zajít na celý den do přírody a kochat se? Píšete, že největší problém je „musím chtít“. Možná, že největším problémem je to „musím“. Pokud je trochu umenšíte a začnete si se životem taky trochu hrát (užívat si ho), a nejen pojímat jej jako něco v kategoriích musím/nesmím, pak se ono „chtít“ objeví takřka samo. Ne sice hned, ale postupně a o to trvaleji. To vám garantuji.
-
Nastavte hranice i jednotlivým funkcím svého psychického světa. Nežijte neustále v přemýšlení. Naučte se meditovat (autogenní trénink, jóga…). Naučte se žít více ve smyslech a bezprostředním, smyslovém vnímání reality (běžte na celodenní výlet a pouze vnímejte – přijde‑li jakákoli myšlenka, prostě ji jen zaznamenejte a vraťte se k vnímání – kůry stromů okolo, šelestu větru, vůně lesa…). To je velmi osvěžující a léčivé. Hledejte si různé smyslové světy (koncert, výstava, příroda, plavání, běh, ruční práce…), které vás oslovují. Během těchto aktivit vypněte myšlení a plně se soustřeďte na své smysly. Nic více. Velmi účinná (a velmi podceňovaná) je taková fyzická práce, kde jste v kontaktu s přírodou, ne technologiemi – kopání na zahrádce, sekání trávy (kosou nebo srpem, ne sekačkou), sběr bylinek, pozorování ptáků nebo zvířat, tradiční řemeslné činnosti, šití (rukou, ne strojem), keramika, výroba šperků atd.
Hranice se stavějí dlouho, není to rada, která by vám pomohla ihned. A proto ji radím doplnit druhým manévrem, jak se vyhnout záplavě, která se na vás valí. Uhnout. Je to řešení krátkodobé a určitě se nevyrovná pevně vybudované hranici. Ale zkombinujte obojí – potřebujete totiž pomoc ihned. Co pro vás může „okamžitě uhnout“ znamenat? Nalézt si odborníka na duševní zdraví (psychologa, psychiatra) – zvláště pokud už věci došly do té míry, o které píšete. To bych považoval za nejdůležitější. Přiznat si, že prostě potřebuji pomoc a že vše nezvládám (bez dalšího tlaku na sebe, že si musím dokázat pomoci sama). Dále si vzít dovolenou a užitečně ji vyplnit (aktivitami, o kterých píšu výše, nikoli ležením doma). Změnit prostředí. Změnit typ aktivit. Vyhledat staré známé, se kterými vám kdysi bylo dobře. Nedělat věci stejně. Tradovaná definice bláznovství je: „Dělat věci pořád stejně, ale očekávat od toho odlišné výsledky.“ Nebuďte tedy bláznem a experimentujte se změnou. Jak, to záleží na vaší individuální situaci.
Doporučuji vám své články zde na psychologii.cz, které se tématem změny často zabývají – obsahují mnoho základních a důležitých principů, které zde proto již nebudu opakovat. Místo vašeho večerního: „Pokud existuje něco víc než my, ukonči to, a to co nejdřív“, pak navrhuji tuto novou verzi: „Pokud existuje něco víc než my, pak nemusím mít tolik starostí, abych zvládla všechno sama. Protože pak na to nejsem sama. Můžu se proto věnovat jen tomu, co zvládnu. O zítřek se zítřek postará. Mohu se věnovat dnešku. To je můj úkol. Mohu se věnovat také sama sobě. Mohu.“
Držím palce a přeji vytrvalost v budování hranic. Nikoli s postojem „musím“. Ale „hledám, nevím, zkouším, mohu… a vidím, co funguje, a co ne. Toho, co funguje, se držím.“
