Dobrý den.
Je mi patnáct let a asi tři roky se sebepoškozuji. Řežu se, kde jen to jde. Asi čtyři měsíce se snažím přestat. Přestala jsem radikálně a můj stav se začíná zhoršovat. Klepu se a mlátím kolem sebe, jen abych si způsobila nějakou bolest.
Nedávno mě odvezla záchranka ze školy, jelikož jsem omdlela a začala se klepat, brečet a mlátit kolem sebe. Bojím se o svém problému mluvit, protože lidem moc nevěřím. Chtěla bych se léčit, ale nevím jak. A nechci, aby se o tom dozvěděli rodiče. Odsoudili by mě a to si nepřeju.
Dá se léčit bez karantény a bez vědomí rodiče? Předem děkuji za odpověď.
kate318
Názor odborníka
Dobrý den, Katko,
děkuji vám za důvěru, s jakou se na nás v takové nelehké situaci obracíte.
Píšete, že máte problém se sebepoškozováním a že váš pokus s ním přestat ústí ve zhoršení vašeho stavu a problémy, které jsou těžko zvládnutelné. Z vašeho dotazu cítím, jak ráda byste s tímto trápením pohnula co nejrychleji (píšete, že jste „přestala radikálně“) a chápu, že může být velmi obtížné s ostatními o této věci hovořit.
Je moc dobře, že jste se rozhodla situaci řešit a že i když je pro vás těžké mluvit o tom s lidmi okolo vás včetně rodičů, svěřila byste se do rukou odborníka.
Kde hledat pomoc?
K jádru vašeho dotazu – píšete, že nevíte jak získat pomoc. Nejrychlejší a nejsnazší cesta je patrně (zvlášť, pokud by pro vás bylo těžké volat třeba hned napoprvé na konkrétní pracoviště nebo konkrétnímu člověku) kontaktovat linku důvěry (třeba
http://www.modralinka.cz nebo http://linkabezpeci.cz ). Tam vám mohou poradit a doporučit odborníky nebo pracoviště v místě vašeho bydliště nebo poblíž; vše je samozřejmě důvěrné.
Rozhodně se nemusíte bát, že by vás někdo chtěl někdo hospitalizovat (to zřejmě máte na mysli slovem karanténa). Záleží samozřejmě na situaci, ale nejčastěji lze takový problém řešit ambulantně, tedy třeba docházkou do terapie.
Musí o tom vědět naši?
S vědomím rodiče se to má tak: dokud vám není 18 let, patříte dle zákona do skupiny mladistvých. U mladistvých je pak zákonem daná povinnost rodiče informovat. V praxi to ovšem funguje tak, že zajdete ke konkrétnímu terapeutovi či psychiatrovi, proberete vaši situaci a společně se můžete domluvit na tom, jaké informace budete či nebudete chtít s rodiči sdílet.
Opět záleží na situaci, ale nemusíte se obávat, že by se cokoli dělo za vašimi zády či proti vaší vůli. Chápu, že si teď nepřejete, aby rodiče některé konkrétní věci věděli a že máte strach, že by pro vás třeba neměli pochopení. Spolu s odborníkem je určitě možné vymyslet způsob, který by byl schůdný pro všechny strany.
Přeji vám hodně sil a štěstí.
Alena Černá
