Dobrý den,
po letošní zimě jsem si všimla asi čtyř přebytečných kil. Měla jsem nehezké, nepřiměřené břicho v porovnání s ostatní tělesnou konstitucí. Nejdřív se mi povedlo o něco míň jíst a dvě kila šla poměrně lehce dolů.
Ovšem v ten moment začal opačný problém – po malém úspěchu jsem se začala odměňovat a hodovat. Kila šla zpátky. Od té doby jsem pořád na podobné houpačce s tím, že se moje myšlení o jídle hodně zhroutilo do špatných končin a „hodovných“ dnů přibývá. Teď bych již potřebovala zhubnout kil sedm.
Společne s kontrolou jídelníčku jsem se dostala k posedlosti jídlem a myslím, že jsem ztratila „zdravý rozum“, co se týče frekvence a množství normálního stravování. Mám pocit, že jaksi schválně polykám „svého nepřítele“. Pomalu ale jistě přibírám, tím pádem se stupňuje úzkost a na jídlo myslím ještě víc. Je z toho začarovaný kruh.
Navíc na mě tlačí partner, kterému se během půl roku povedlo proměnit se z tlouštíka na hezkého muže s vysportovanou postavou. A to jen díky pevné vůli. Je mi třicet let, začínám se bát stárnutí a již dlouho si připadám hnusná a ošklivá.
Když vám řeknu svou váhu/výšku (54/163), budete mít nejspíš tendenci mi odpovědět, že zbytečně blázním, ale bohužel mám konstituci velmi útlých končetin a vše ostatní v břichu a nevypadám jednoduše dobře. Momentálně by mi ovšem stačilo se zbavit posedlosti jídlem a jíst zase normálně, střídmě.
Děkuji za každou radu.
Natálie
Názor odborníka
Natálie,
nevím, jestli vám dokáže pomoci několik dobře míněných virtuálních slov, ale se vší úctou k vám se o to alespoň pokusím.
Vypadá to, že problém s jídlem je jen VELMI POVRCHNÍM projevem toho, co se ve vás odehrává. Vnímám, že vaše chování je přímo vedeno neviditelnou a neuvědomělou kritickou hladinou nespokojenosti sama se sebou, jež vás nabádá k viditelným zlozvykům, kterými odměňujete a trestáte nejen své tělo, ale hlavně samu sebe.
Kritická nespokojenost roste všude tam, kde si člověk není schopen uvědomit své vytěsněné potřeby a promítá je zrovna do toho, s čím se jeho Já nejvíce ztotožňuje. Ve vašem případě je to tělo. Troufl bych si říci, že vaše chování je PODMÍNĚNO nevědomým vzorcem zneužívání a váš vztah k jídlu napodobuje vztahy, ve kterých jste příliš dlouho byla vedena uspokojovat potřeby těch druhých na úkor svých vlastních.
Dlouhodobé vytěsňování přirozených potřeb vyvolává nutkání, to volá po uspokojení a tak pořád dokola. Stav, ve kterém se nyní nacházíte, mluví o tom, že nejenže nejste schopna naplňovat svoje přirozené potřeby, ale o tom, že je dokonce neznáte. A ony se hlásí o slovo vyhrocenými žádostmi. Přílišné potlačování vede k přílišným žádostem. To, co potřebujete, je VĚDOMÍ.
Ptám se tedy sám sebe, Natálie, co by vám doopravdy pomohlo. Zkuste začít mnohem více poznávat samu sebe. Více poznat své tělo (nejen ho vidět zvenku, ale vnímat i zevnitř), naslouchat srdci (poznat své pocity), tím si uvědomíte spousty potlačených tělesných a citových potřeb. Takové počínání vám také pomůže rozlišit v sobě zdroj vašich kritických myšlenek, kterým podléháte.
Ale ve vašem případě doporučuji jednoznačně terapeutické vedení. Nejen abyste se naučila vnímat samu sebe, ale doporučuji i hlubší analýzu, která vás dovede ke změně PŘÍSTUPU k sobě samé. Váš přístup zatím postrádá pochopení a porozumění a je zaměřen pouze na kontrolu, řád, výkon a organizovanost. Nechte si proto zprostředkovat hlubší vhled do sebe samé a podívejte se na všechno to, co se ve vás nahromadilo a vytvořilo tak vyhroceně neuspokojivý vztah, který k sobě chováte.
Mám tušení, že vás citlivá ruka vhodného terapeuta dovede až k raným dětským prožitkům, kde pochopíte, proč se k sobě chováte tak, jak se chováte.
Přeji hodně štěstí v nalézání sama sebe.
Pavel Špatenka
