Online přednáška: Okno do nebe
Vyberte si své téma Přístup k hlavnímu obsahu
Poradna

Chorobné úzkosti

Syn denně vyžaduje ujišťování, že bude všechno v pořádku. Pořád se něčeho bojí.

Petr Sakař 2. 7. 2019

Poradnu zveřejňujeme bez audio verze.

Synovi je 13 let, odmalička je úzkostlivě naladěn (separační úzkost, později strach, zda bude „všechno v pořádku“, strach ze změny, úzkost o zdraví). Sám říká, že se neustále musí něčeho bát, a když se to vyřeší, vždy se najde něco jiného, čeho se bude bát dál. Když nemá aktuální problém (písemka ve škole, návštěva zubaře atd.), vyplňuje mu ten prostor volně plující úzkost, kterou popisuje slovy „mám strach a nevím z čeho“.

Nyní prožívá velké obavy o zdraví, stále dokola se ptá: Nemám rakovinu toho a toho? Jak se projevuje? Každý večer se ujišťuje, zda v noci neumře. Vždy vyžaduje neustálé ujišťování, zda bude vše v pořádku, neumře, neonemocní. Když ho ujišťujeme, nemá to žádný výsledek, je v podstatě neuklidnitelný, a když ho neujišťujeme, je neodbytný a vyžaduje ujištění. Syn je diagnostikovaný dyslektik, dysortografik s poruchou pozornosti, má velký problém s fixací paměti a vykazuje rysy Aspergerova syndromu.

Jeho stavy jsme začali řešit již v jeho 10 letech postupnou návštěvou tří psychologů s žádostí o psychoterapii. Naše zkušenosti jsou takové, že shodně udělali diagnózu, ale nikdo se synem psychoterapeuticky nepracoval. Následovala návštěva dětského psychiatra, který mu napsal Zoloft, bez účinku – doporučeno vysadit. Jiný lék nepředepsán z důvodu neuvolnění pro dětské pacienty. Dále ponechán bez léčby.

Ještě doplním, že rodina je úplná, má mladší sestru. Koníčkem mu jsou dokumenty v TV (velké encyklopedické znalosti) a fyzická práce (sekání trávy, dříví, drobné opravy). Společnost vrstevníků nevyžaduje, ale se spolužáky je rád a vychází s nimi. S cizími lidmi se nebaví, nepodívá se jim ani do očí. Jakou vyhledat pomoc? Jak k jeho strachům přistupovat, abychom mu pomohli?

Jana, 40 let

Názor odborníka

Vážená paní Jano,

z vašeho dotazu usuzuji, že máte určitou představu o tom, co by synovi mohlo pomoci, a že jste tento druh pomoci – psychoterapii – očekávala při návštěvách odborníků na duševní zdraví. Diagnóza ani předepsané léky úlevu nepřinesly.

Zdá se, že také vaše snaha ulevit synovi od potíží naráží na neprostupnou zeď jeho obav z vnějšího i vnitřního ohrožení. V odpovědi se zaměřím na vaše závěrečné otázky týkající se hledání pomoci v rodině i mimo ni.

Návštěva odborníka

Přestože si uvědomuji, že povzbuzení k další návštěvě odborníka může po vašich dosavadních zkušenostech působit nepatřičně, musím ho učinit. Vyhledejte pro syna odbornou pomoc. Charakter a délka trvání obtíží naznačují, že bude při postupném uzdravování v péči psychoterapeuta třeba trpělivosti. Byl bych ostražitý vůči slibům o rychlé úlevě. Odmítl bych spolupráci s nižší frekvencí konzultací než jednou týdně.

Vodítkem pro výběr psychoterapeuta by také mohla být věta vašeho syna „mám strach a nevím z čeho“. Doporučil bych vám při hledání psychoterapeuta zaměřit pozornost právě na to, kterak se s ní ten který odborník vypořádá – zda se nad ní zamyslí, zohlední ji ve své diagnostické rozvaze a následném plánu psychoterapeutické spolupráce, nebo ji bez povšimnutí přejde.

Velice zjednodušeně: zda se psychoterapeut bude zaměřovat pouze na výsledné projevy obtíží (strach, úzkost, sociální fungování) a jejich „vyřešení“ či „ovlivnění“, nebo ho bude zajímat také jejich smysl, kterému se bude snažit porozumět v kontextu celé osobnosti a celého dosavadního života vašeho syna.

Pouze druhá varianta podle mého soudu skýtá naději, že syn bude moci ve vztahu s důvěryhodným průvodcem bezpečně prozkoumat své potíže a sebe sama lépe pochopit. Od pochopení pak vede cesta ke změně.

Rady rodičům

Stejného druhu, totiž zaměřit se na pochopení synova strádání, je také mé doporučení pro vás. Možná, že jste jako rodiče uvažovali o důvodech synových starostí, strachů a úzkosti. Co vás napadalo?

  • Našli jste podobná témata i ve svých životních příbězích?
  • Komu se váš syn svým dosavadním vývojem podobá? Po kom je?

To jsou pouze některé z otázek, kterými zásobuji rodiče při prvních konzultacích, které v mé praxi předcházejí konečné domluvě na spolupráci. Dávám si načas. Potřebuji poznat životní příběh a prostředí dítěte stejně tak jako jeho rodičů. Teprve až po několika schůzkách s rodiči a s dítětem může padnout rozhodnutí o psychoterapii. Vstup do psychoterapie „po telefonu“ bych opět viděl jako riskantní z hlediska pozdější úspěšnosti spolupráce.

Myslím si, že psychoterapeuti i rodiče potřebují nejprve vytvořit nějaké hypotézy o obtížích, než se odhodlají k jakékoli akci. Oporu mohou nalézt ve svých vlastních reakcích na strádání dítěte. Kupříkladu:

  • Vyvolávají úzkostné reakce dítěte spíše hněv, nebo soucit?
  • Spoluprožíváme hrůzu v očích dítěte, nebo máme o chování dítěte pochybnosti a zdá se nám, že své utrpení přehrává nebo rovnou simuluje?

Různé odpovědi znamenají různé cesty k úlevě. Prozkoumat je není možné v rámci odpovědi internetové poradny, a proto se závěrem vracím k doporučení o vyhledání odborníka, který s vámi bude promlouvat nejen o strádání syna, ale také o tom vašem.

Mám-li být zcela konkrétní, zkuste se podívat na stránky některého z dynamicky zaměřených výcvikových psychoterapeutických institutů a najít tam dostupného odborníka, případně se dotázat, zda by vám některého kolegu v místě nemohli doporučit. Specializační výcviky v dětské psychoterapii mají například psychoanalytičtí psychoterapeuti nebo gestalt psychoterapeuti.

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.