Když přemýšlím nad tím, co s mým životem udělal školní systém, jaké „stopy“ v něm zanechal, musím bohužel konstatovat, že se jedná o stopy dosti rozsáhlé a hluboké. Ve svých 34 letech pod nimi stále jako archeolog s lopatičkou zkoumám, co tam vlastně původně bylo, tedy co je mi skutečně vlastní a kdo doopravdy jsem.

K sepsání mého příběhu mě inspiroval článek Chybovat se smí. Zaujal mě hned podtitul: „Pojměte den vysvědčení jako oslavu půlroku života…“ Tato věta ve mně vyvolala intenzivní vzpomínky. Mé pocity při vysvědčení nebyly v žádném případě oslavné z pohledu stráveného času mého života. Ten jsem chtěla vždy ihned zapomenout a myslet na to, co mne čeká, že se totiž posunuji k prázdninám. Jakýmkoli prázdninám.

Vlastně jsem byla nastavená na mnohem menší časové úseky, než je půlrok. Školní dny, které již byly za mnou, neměly pro mne žádnou hodnotu, byla jsem ráda, že jsou pryč a já se v čase posunuji vstříc volnu. Moje nastavení bylo tedy od víkendu k víkendu, od prázdnin k prázdninám, ať už jakýmkoli, a ta největší meta byly samozřejmě prázdniny hlavní. Kdyby mi v té době rodiče nebo kdokoli jiný řekl, abych oslavila půl roku svého života, nejspíše bych se rozplakala lítostí nad tím, jak ten můj život vypadá, co že to mám vlastně slavit, a smutkem z toho, že poukazuje na bolestnou pravdu.

Dobré a špatné známky

Známky jsem měla vždy dobré – částečně také proto, že jsem věděla, že špatné si nesmím dovolit. Byla a stále jsem člověk ambiciózní (ačkoli nevím, zda je to moje přirozená, nebo vypěstovaná vlastnost) a myšlenka na selhání v podobě špatné známky byla pro mne nemyslitelná. K úzkosti a pocitům selhání mi stačilo v první třídě dostat 1– ze čtení. Věděla jsem, že rodiče očekávají, že budu nosit domů známky dobré, v jejich interpretaci to znamenalo jedničky, maximálně dvojky. Trojka už u nás doma byla špatná známka.

„Špatné“ (tedy od trojky dál) známky tedy vadily nejen rodičům, ale i mně samotné. Nedokážu si uvědomit, do jaké míry mělo na tomto mém pocitu podíl to, že rodiče nechci zklamat, ztratit jejich důvěru a neuposlechnout. Připadalo mi, že když přinesu špatnou známku, zlobím a stavím se jim na odpor, což by znamenalo, že nemám hodnotu.

Ve škole mne nezajímalo, co se učím, ani k čemu mi to bude. V mé motivaci hrál roli hlavně strach ze selhání, neúspěchu, odmítnutí a splnění úkolu. Pokud tedy úspěch znamenal dobré známky (ať už byl význam toho, za co jsem známku dostala, jakýkoli), měla jsem dobré známky. Splnila jsem očekávání. Nutno také dodat, že si vybavuji také hřejivý pocit toho, že jsem dobrá, když jsem jedničky dostávala.

Pokud jsem dostala špatnou známku, musela jsem to doma hlásit. Jedničky a dvojky se nehlásily, to bylo automatické, samozřejmé. Ale trojka a níž se musela nahlásit, oznámit jako provinění, přestupek, že jsem nedělala dost, že jsem se něco špatně naučila, zkrátka jako vina. Pouze známky z výchov (tedy ze zpěvu, tělocviku a výtvarky) nebyly považovány za možné ovlivnění. Když jsem jednou přinesla čtverku z výkresu požárního auta, táta mi vynadal, ale máma se mě zastala s argumentem, že je to výchova a nedá se to ovlivnit.

Byla jsem chytrá, nedělalo mi nikdy potíže něčemu porozumět. Dobře jsem četla, chápala jsem logicky, o čem jsou předměty jako fyzika, chemie a matematika, a měla jsem dobrou paměť, takže jsem se bez problémů rychle naučila každou básničku. Dodnes si pamatuji poučku, kterou jsme museli v přírodovědě říkat: „Láva je žhavotekutá tavenina prosycená plyny a parami.“ Nekladla jsem si otázku, proč to musí být při zkoušení řečeno přesně takto, přesně těmito slovy. Spíše mne zajímal strach z toho, že když to tak přesně neřeknu, dostanu „špatnou známku“ a to bude znamenat selhání, a já přece selhat nesmím. A navíc bych neměla jedničku, nemohla bych se cítit dobře.

A tak jsem uspěla. Základní školu jsem absolvovala s jedničkami a několika dvojkami. Měla jsem punc chytré holčičky (ačkoli jsem nebyla nejlepší ze třídy, ale patřila jsem do nejlepší trojky). Když se pak rozhodovalo, kam na střední školu, nevěděla jsem, ale tak nějak bylo ve vzduchu, že já přece musím na gymnázium, protože půjdu na vysokou. Ona totiž taky každá jiná škola měla u nás doma pachuť něčeho podřadného, kam jdou „horší“ žáci, kteří nemají na to, aby šli na gympl.

Na gymnáziu to pokračovalo podobně. „Povolené“ byly pouze jedničky a dvojky s občasným přihlédnutím k trojce, protože gymnázium je už těžší než základní škola. Na vysvědčení ale trojka být nesměla, to by bylo selhání.

Celým tím obdobím jsem si nesla nastavení, přesvědčení, že do školy se musí, že se ty věci, které chtějí dospělí (autority), dělat musí, a přemýšlení o tom, zda to má nebo nemá význam, je k ničemu, protože když to neudělám, budu ta na okraji společnosti s puncem hloupé, líné atd. S tímto nastavením jsem se posunula až do bodu, kdy bylo potřeba zvolit vlastní směr, tedy příslušnou vysokou školu.

Co chci vlastně dělat?

Ale já jsem nevěděla. Nevěděla jsem, co mě baví a proč. Nevěděla jsem, co chci dělat za zaměstnání. Zaměstnání pro mě mělo opět jako škola pachuť toho, že to je místo, kam se musí celý život z povinnosti docházet, někoho poslouchat, odtrpět si to a pak jít domů a pak konečně do důchodu. Ostatně já jsem se už ve školce ptala maminky, kdy už skončí to, že budu muset někam chodit. Maminka mi vysvětlila, že budu mít přestávku, až budu na mateřské s miminkem, ale to že je jenom tři roky, a pak až budu stará jako babička a budu v důchodu.

Navíc jsem téměř celou základní školu (od 4. do 9. třídy) procházela šikanou, která na gymnáziu už byla mírná, ale určité prvky tam byly taky, takže jsem se v myšlenkách zabývala spíše tím, v čem jsem špatná, co je na mně divného, a sebevědomí jsem po těch letech měla velmi, velmi nízké.

Můj mladší bratr se na věc ovšem ani zdaleka nedíval jako já. Chodili jsme do stejné základní školy a později i na stejné gymnázium, měli stejné učitele, stejné rodiče, ale nikoli stejné známky. Na základní škole měl bratr sice známky o chlup horší než já, na druhém stupni se dokonce dopracoval k trojce z českého jazyka, zato žil daleko více po svém. Chodil s kamarády ven a zajímal se o počítače (byli jsme jedna z mála rodin, ve které počítač byl, protože jej táta potřeboval k práci).

Tátovy připomínky, zlobu a výtky ohledně „špatných“ známek si příliš nepřipouštěl ani neměl potřebu se pro lepší známky nějak extra snažit, aby předešel zlobě, nespokojenosti a odmítnutí rodičů. Po absolvování základní školy šel na stejné gymnázium jako já. Tam ovšem jeho známkový průměr značně klesl hlavně proto, že odmítl věnovat energii tomu, co ho nebavilo (dějepis, zeměpis, čeština a ostatní memorovací předměty) a zajímal se o matematiku, fyziku a informační techniku. Z memorovacích předmětů přinášel domů čtyřky.

Jak se u toho cítil, nevím, ale vím, jak jsem se cítila já, když po vysvědčení pravidelně táta přestal na dva týdny mluvit s celou rodinou kvůli tomu, že bratr přinesl domů čtyřky. V té době měl bratr už vlastní počítač a zkoušel si základy… já vlastně ani nevím čeho… programování? Nevím, něco na něm stále dělal, zkoušel, osahával si, co vše se dá na něm tvořit, programoval nějaké jednoduché aplikace, zkusil to i s Adobe Photoshopem a grafikou a prostě dělal, co ho bavilo. Svůj volný čas zásadně nechtěl dát dle něj hloupému memorování hlavních měst, řek a slavných literátů.

Skrze něj jsem k počítačové grafice tehdy přičichla i já a velmi se mi zalíbila. Vytvořila jsem několik prací, se kterými jsem byla spokojená a jejichž tvorba mě naplňovala. Tuto činnost jsem ale nerozvíjela, protože povinnosti měly prioritu – musela jsem se učit. Abych měla dobré známky, které mi zajistí dobré vysvědčení, pak dobré maturitní vysvědčení, a tudíž dobrý předpoklad pro přijímačky na vysokou školu. Na jakou, to jsem ale nevěděla.

Sice se už o slovo hlásila důležitost tohoto rozhodnutí, ale měla jsem v sobě nastaveno, že na druhou stranu, ať už to bude cokoli, snaha, píle a dobré výsledky budou k uspokojení stačit. Já jsem vlastně ani nevěděla, co to uspokojení je. Mou jedinou životní povinností byly právě životní povinnosti.

Je pravda, že jsem určitým způsobem tíhla k biologii. Tehdy jsem si neuvědomovala pravý důvod. Protože se u mě ale objevovaly stále častěji úzkosti a deprese (aniž bych věděla, že to, co se děje, jsou právě úzkosti a deprese), zajímalo mě zdraví – nebo spíše nemoci – a to, že bych se dokázala sama diagnostikovat a nemusela se spoléhat na lékaře, na které se podle názoru mého a mých rodičů (tehdy jsem to ještě neměla oddělené) příliš spoléhat nedalo.

Když přišla nutnost se skutečně rozhodnout, odkládala jsem ji, jak jen to šlo. Když už to ale nešlo, vzala jsem knihu o vysokých školách, což byl vlastně seznam všech škol a všech oborů, prolistovala jsem ji, abych se dozvěděla, jaké obory vůbec existují (aniž bych o nich věděla cokoli bližšího), a z nějakého důvodu jsem si vybrala obor na lékařské fakultě – Optika a optometrie a dále obor Farmacie. Optika a optometrie mě lákala snad svou zvláštností, také tím, že mi šla fyzika a byla to kombinace fyziky a biologie. Farmacie se leskla svou významností, obtížností (kdybych se tam dostala, už bych něco znamenala) a také měla hodně blízko k medicíně, o které jsem velmi uvažovala, ale netroufla jsem si na ni. Přihlášky jsem podala na obě školy, dostala jsem se však pouze na optometrii.

Zoufalá potřeba žít

Tam jsem tedy nastoupila. Jedna z podstatných změn se udála tím, že jsem musela bydlet na koleji. Tam se začala prohlubovat má vlastní cesta do mé duše, která byla bolestná, a zjišťování toho, jak to vlastně žiju, jak myslím a kdo jsem, teprve začalo. Během tohoto roku jsem ovšem zjistila, že výroba brýlových čoček je manuální a mně jde lépe myslet a hlavně že obor není příliš perspektivní. Po roce studia jsem se tedy znovu přihlásila na farmacii a dostala jsem se tam. Rodiče to kvitovali s radostí (hlavně otec), že farmacie je určitě lepší a lukrativnější obor než nějaká optika. Udělala jsem mu radost, získala jsem souhlas, pro mě tedy důkaz, že jsem na dobré cestě.

Při studiu farmacie se začalo čím dál více projevovat to, co bylo léta potlačováno. Cítila jsem zoufalou potřebu žít, viděla jsem to u všech okolo, ale nevěděla jsem, jak se to dělá. Říkala jsem tomu, že „nemám sama sebe“. Byla jsem tak orientovaná na to, co je okolo a co se musí, že jsem nevěděla, kdo jsem a jaká jsem a co chci, co potřebuju.

Na každou zkoušku jsem se učila velmi svědomitě, téměř vždy jsem měla jedničku. Po složení zkoušky se ale dostavil pocit, kterému jsem nerozuměla. Byl to jakýsi pocit znásilnění, že já nejsem já, že jsem se provinila proti svému nitru. To ovšem definuji až teď, tehdy jsem nechápala, co se to děje a proč.

Během studia se mi podařilo dokonce i navázat vztahy s muži. Po prvním nevydařeném vztahu jsem se začala věnovat prvnímu koníčku: tanci. To byl první střípek a dovolení si dělat něco kromě povinností. Ovšem – stále to bylo tady – škola a prospěch nesměl utrpět. A neutrpěl. Tanec skončil s druhým vztahem, kde jsem již necítila potřebu se věnovat něčemu svému, protože jsem byla zcela fixovaná na partnera.

Nechápala jsem, proč jsem s každým ze svých kamarádů i se svým partnerem jiná, ani jsem nevěděla, jaká já tedy jsem, když se dokážu tak rychle „přepínat“, všechny tyto role hrát stejně a ve všech se stejně cítit. Když se se mnou po roce rozešel i tento partner, skončilo to psychiatrickou diagnózou a antidepresivy. Ty mám od té doby stále. Je to deset let.

Farmacii jsem samozřejmě dostudovala. Během studia také zaznamenávala silné výkyvy pocitů při nutnosti chodit do přednášek a na cvičení a pomalu šílenou touhu zažívat různé jiné věci, ke kterým jsem však neměla ani odvahu, ani temperament. Nechápala jsem to a bála jsem se toho. Studium mne nebavilo, především jeho chemická část. Ovšem já se vše naučila a odstátnicovala.

Představa, že bych měla jít do zaměstnání, které zabírá osm hodin života denně, byla děsivá. Především kvůli tomu, že jsme měli půlroční stáž v lékárnách na plný úvazek. Tak jsem šla na postgraduální studium s logickým vysvětlením, že si rozšířím kvalifikaci a najdu snad i jinou práci, než je lékárna. Ovšemže jsem si lhala do kapsy. Pravý důvod byl ten, že jsem byla tak uvyklá tomu, že zodpovědnost za svůj život nenesu já, ale externí autority, že jsem se neodvážila na ten krok do života, kdy budu muset sama volit. Já ani nevěděla, co to vlastně je.

A tak jsem nastoupila. Jenže to byla nejen práce na osm hodin denně, ale spousta dalších aktivit, které vědecká činnost vyžadovala. Protože jsem ale nebyla s to poslechnout své nitro a studium nedokončit, při sepisování disertační práce jsem se zhroutila a skončila na oddělení psychiatrické kliniky. A to byl teprve začátek. Začátek uvědomění si, že nemyslím tak, jak bych měla, jak by mi bylo bývalo vlastní, kdyby… Spousta věcí, které se staly.

Nastala cesta k sobě a hledání, které stále není u konce. Postupně zjišťuji, kdo vlastně jsem, co se mi líbí, co potřebuju, co mě těší, co potřebuju dělat za práci, abych z toho měla uspokojení. Vyzkoušela jsem zaměstnání ve farmacii, abych zjistila, že v tomto poli se opravdu pohybovat nemůžu, že můj mozek zkrátka funguje jinak. Vrátila jsem se k tanci a také k malování a kreativní činnosti a postupně se snažím najít sama sebe. Ovšem základ je pro mne „netlačit na pilu“, ten mi už asi zůstane.

Nela, čtenářka Psychologie.cz

Chcete se i vy podělit o své myšlenky nebo příběh formou článku? Napište nám na e‑mail redakce@psychologie.cz.