Mám 3,5letého syna a rok a půl vztah s partnerem, který není jeho tatínek. Chápu, že pro chlapa není jednoduché přijmout vlastně pro něj cizí dítě. Ale stále se kvůli malému hádáme. Partnerovi pořád na malém něco vadí.
Říká o něm, že je rozmazlený, že ho ani já a ani moje rodina neumíme vychovávat, že stále hučí a brečí, vynucuje si věci. Že on by s ním byl rychle hotový – pořád jen říká, že on by mu dal za všechno hned na zadek. Že jen řešíme děti a on je z toho unavený. Že ho všechno štve a kvůli mému synovi je mezi námi jen dusno. Partner má devítiletého syna, kterého vídá jen o víkendu a sem tam v týdnu. Řekl mi, že je víc s cizím dítětem než se svým a že mu to vadí.
Můj syn je dle mého úplně normální dítě, kterému se snažím dávat hranice. Vzteklý občas je, věci si vynucuje, to ano. Ale myslím, že je to normální dětský vývoj. A rozhodně nejsem zastáncem toho za všechno mu dát na zadek. Například za to, že v noci nemůže spát, pláče, když nejsem s ním v pokojíčku, zřejmě má z něčeho strach. A i z toho je u partnera problém.
Navíc můj syn partnera miluje. Stále se na něj ptá. Respektuje ho a přijímá. Můžu s tímto vůbec něco dělat? Když partnerovi říkám mé pocity a že mi nepřijde fér, jak se k synovi staví, pořád si jede tu svou a vlastně neposlouchá. Vidí jen sebe a to, že jeho to otravuje. Kdyby mě miloval tak, jak říká, když jsme spolu sami bez syna, myslím že přístup k mému dítěti by byl více chápající a dospělejší. Nebo se pletu?
Kris, 30 let
Názor odborníka
Dobrý den, Kris,
najít si cestu k nevlastnímu dítěti bývá úkol těžký. Pro muže je i u vlastních dětí proces přijetí o něco víc než u maminek otázkou rozhodnutí. Přece jen nám chybí onen hormonální koktejl, usnadňovač vzniku rodičovské lásky. Ne že bychom byli kamenní: i my chlapi samozřejmě jsme schopni cítit dojetí a něžné rozpaky nad malinkým bezbranným tvorečkem.
Ale devět měsíců tělesné symbiózy, zážitek z porodu a propojení při kojení, které je důležité nejen kvůli výživě těla, ale i pro spojení psychické, to prostě ničím nahradit nedokážeme. A tak se musíme vědomě rozhodnout, že toto dítě je mé a budu se starat a s ním zlobit i radovat, a beru tedy na svá bedra všechny věci, které jsou s ním odteď spojeny.
Vlastní děti zlobí jinak
Nevlastním rodičům žijícím s nevlastními dětmi se také někdy říká „třetí rodiče“. Velmi doporučuji knížku, která se tak i jmenuje: Třetí rodič. Když žijeme s vlastními dětmi, může být pro nás snazší tolerovat různé typy chování, které bychom u cizích zvládali jen obtížně. Možná si leckdo vybaví větičku u vlastních je to něco jiného. Ale v čem je to jiné? Klíčové je vědomí, že jde o děti vlastní, které si odmalinka pipláme a v průběhu piplání si také zvykáme na všechny možné libůstky v chování našich drobečků. Máme pro ně v rámci každodenního provozu vyšší toleranci.
Jsme trochu jako ty pověstné pomalu uvařené žáby, které si nevšimly, že kuchař pod hrncem, ve kterém plaveme, postupně přidával plamen. Když potom do naší domácnosti zavítá taktní návštěva, nechává si své postřehy pro sebe, méně taktní návštěva upozorňuje na to či ono.
- To ti nevadí, když jí tolik sladkého? Vždyť on si to bere sám, vůbec se ani neptá, jestli může. To mně by teda hrozně vadilo.
- Jsou docela hlučné, viď? Sousedi si nestěžují? My jsme museli naše děti hodně držet zkrátka, aby si tohle nezvykly…
Prostě podobné návštěvy pravidelně odchází s pocitem, že tohle by ony u svých dětí nezvládaly tolerovat. A vy odcházíte z jejich domácností jako návštěva s pocitem, že tohle byste rozhodně nezvládli tolerovat… A teď si představte, že do jedné takové domácnosti přijdete bydlet.
Způsob, jakým cizí děti zlobívají (zlobit je do určité míry v pořádku; jedna má slovutná kolegyně dokonce říká, že o děti začíná mít obavu, když nezlobí), bývá prostě náročnější k vydržení. Ale to je jen jedna část celé věci. Za druhou pokládám snahu o podíl na výchově, aktivní roli v rodině, kterou se člověk rozhodl spolutvořit.
Nový táta
Někteří vlastní rodiče toho třetího k výchově moc pustit nechtějí. Hájí si své postupy a odmítají přehodnotit možnost obohacení svého výchovného stylu jiným vlivem. Maminky si brání svou jemnost v domlouvání o tom, jaké ponožtičky se děti rozhodnou vybrat do školky, až se školka nestíhá a do práce se musí běžet. Proč se s ním tak patláš? Prostě si ty ponožky vezme a hotovo. A kdyby ne, bude zle… navrhuje třetí rodič po čtvrthodině, kdy se drží, aby do přemlouvání nezasáhl, ale už to nejde vydržet.
Někdy je to ku prospěchu věci – ne každý třetí rodič má zkušenosti s vlastními dětmi a může mít mnoho nereálných představ, jak se výchova dělá. Tím spíš, že v tomto moři otázek leckdy nejistě plavou i zkušení rodiče.
Ano, výchova je těžká disciplína. Navíc s každým dítětem vzniká nové rodičovství, nový unikátní vztah, který podléhá stejným zákonitostem jako ty již existující jen z části. Proto jsou získané rodičovské zkušenosti obrovsky cenné, zároveň však není možné, aby šly využít a přenést na další děti beze zbytku.
Co je tedy naprosto nezbytné pro rodiče vlastní i ty třetí? Podlé mého názoru je to citlivost pro potřeby celého rodinného systému. Zvědomování si, že s příchodem nových dospělých se mění vnímání všech, kdo do rodiny patří, a to zejména dětí. Taková integrace klade značné nároky a může sama o sobě podněcovat tvorbu všemožného nestandardního chování, včetně častějšího a intenzivnějšího „zlobení“.
Malé děti prožívají v podobných situacích i nejistotu, zda nebudou novým členem rodiny nebo jeho případnými dětmi zcela nahrazeny. Strhávají na sebe víc pozornost, odtrhávají dospělé při mazlení. Zároveň se snaží pochopit, proč jim najednou někdo cizí občas říká, jak se mají či nemají chovat. Diví se, proč z pračky vypadávají trička toho pána, který tady doma pár dní přespává, ale ještě nedávno se s ním a s maminkou potkával jen při procházkách v parku.
Rodina je balíček
Čím dospělejší osobností nový do rodiny příchozí je, tím lépe bude chápat, že je nutné své názory také často přehodnocovat, citlivě podporovat ve výchově partnera, upozaďovat své potřeby a brát v potaz fakt, že slovo vlastního rodiče je to, které platí. Partner si zkrátka vybral vás a musí počítat s tím, že vy jste jeden balíček spolu se svým dítětem a vším, co k tomu patří – včetně rozdílných názorů na výchovu.
Vy nemůžete za to, že on se svým vlastním synem nežije. Jedná se o vyústění partnerova životního příběhu, který s vámi nemá nic společného. To on je v pozici dospělého a bylo by podle mého vhodné, kdyby byl též angažovaný ve vytváření dobrých podmínek k životu pro dítě, se kterým se svobodně rozhodl žít. Ano, chápu, že si primárně vybral vás. Ale to zkrátka nelze oddělit.
A co fyzické tresty? Když občas ručka něžně a s láskou, i když přece jen důrazněji „načechrá prdelku“ ratolesti, může to být velmi výjimečně způsob, jak zastavit možná probíhající extrémní situaci. Ale fyzické tresty obecně rozhodně nejsou řešením, jedná se více o vyjádření zoufalství dospělých, kteří v danou chvíli nevědí, jak dál, a cítí se v koncích.
Spíše je vhodné snažit se rozšířit repertoár výchovných prostředků. Pokoušet se pochopit specifické charakteristiky dítěte a podle toho se zajímat, jaké postupy by mohly být účinnější. Inspiraci můžete spolu se svým partnerem najít třeba v knize Jak žít a nezbláznit se od doktorky Lidmily Pekařové. Rozhodně se mi zdá, že by nějaká odbornější osvěta byla blahodárná.
A ještě na okraj k fyzickým trestům: v Dánsku dělali výzkum, jestli má jejich častost a intenzita souvislost s trestanými prohřešky dětí. Zjistilo se, že nikoli. Zato jasně vyšla najevo souvislost se špatným rozpoložením rodičů a jejich negativním prožíváním v danou chvíli, které však nijak nesouviselo s uváděným důvodem trestání.
S přáním všeho dobrého
Petr Jarolímek
Pomohl vám článek?
