Dobrý den,
obracím se na vás s dotazem ohledně mého čtyřletého synka. Je to asi rok, co si začal kousat nehty, potom kůži na prstech a nakonec jsem zjistila, že má okousanou i dřevěnou postel dokola… Nyní mám pocit, že se situace zhoršila, rozkousal si na příměstském táboře plavecké brýle, čepici i pláštěnku.
Mám dojem, že to nedělá vědomě – když se ho na to zeptám, tvrdí, že měl hlad, ačkoliv stravu má vyváženou v rámci možností a hlady opravdu netrpí. Chlapec je to živý, komunikativní, spíš je problém jeho příval slov zastavit.
Začal však hodně kňourat a je vidět, že nezvládá svoje emoce – když mu něco nedovolím, téměř vybuchuje. Snažíme se ho s přítelem trošku korigovat, ale nemám pocit, že by mu to prospívalo, spíš naopak. To, že mu „zakazujeme“ vztekat se, napřáhnout na nás ruku, to okusování asi zhoršuje.
Do kolektivu začal chodit v jednom roce, musela jsem jako svobodná matka začít znovu pracovat, žili jsme spolu sami tři roky, jeho biologický otec nikdy nejevil zájem, ani jeho rodiče. Je to rok, co jsme s přítelem začali společně žít, před třemi měsíci se nám narodil druhý syn. Prvorozený syn má konečně mužský vzor, chlapa, který ho bere na kolo, na brusle na plavání. Stará se o něj jako o vlastního a přesto ho syn dlouho odmítal a vyháněl z domu. Dnes už mu občas říká tati.
Jenom si opravdu nevím rady s tím kňouráním a okusováním. Najednou mám pocit, že z veselého chlapce nadšeného pro život mám nešťastníčka, negativního vzteklína. Je to jenom fáze?
Dagmar
Názor odborníka
Dobrý den, Dášo,
tyto projevy jsou u dítěte odrazem vnitřního napětí, boje, který svádí sám se sebou. Píšete, že je to rok, co tyto stavy trvají, zároveň s vámi rok bydlí přítel a je to rok, co jste znovu otěhotněla. Nabízí se tedy varianta, že syn tyto změny ještě zpracovává a „kousání“ je odrazem tohoto. Stejně tak ale může být i další příčina, kterou v tuto chvíli neznáme. I bez toho ale mohu nabídnout vhodný postup, co s tím.
Důležité je teď synovi pomoci s vyjádřením jeho emocí, aby se vnitřního napětí zbavil. Nezakazujte mu tedy se vztekat. Jen se snažte jeho vzteku dát nějaké hranice. Musí vědět, že je to normální, běžný pocit, který má své příčiny a dá se kontrolovat. Ve chvíli, kdy je vzteklý, se na něj nezlobte, spíše se ho snažte obejmout (i kdyby to znamenalo ho při záchvatu držet pevněji, aby neublížil sobě, vám nebo něco nerozbil). Můžete klidně také na chvíli opustit místnost, kde se vzteká, nebo mu vyčlenit jeho prostor, kam má odejít se „vyvztekat“.
Nezapomeňte ale zároveň synovi vysvětlovat, co děláte a proč. Například: „Rozumím tomu tak, že máš špatnou náladu a potřebuješ se z toho vybít/vyvztekat, tak já tě chvíli nechám, ať to můžeš udělat.“ Když vztek přejde, ujistěte ho, že ho máte stále rádi, že se to někdy stane, vyjádřete pochopení k možným příčinám vzteku. Stejně tak ale můžete dát v tu chvíli najevo své emoce a upozornit na hranice, které nelze překročit – nadávání, bití. Vysvětlete mu, že se vám takové jednání nelíbí, nechcete se tak chovat, ani aby se tak někdo choval k vám, a proto chcete, aby se vám za to omluvil.
Výbornou formou, jak pomoci dítěti vyjádřit vztek a uvolnit napětí jsou hry. Tím můžete postupně „okusování“ omezit. Příkladem takové hry je například Člověče, nezlob se, kdy si oba můžete dovolit vyjádřit radost z toho, že druhému vyhazujete figurku, a náležitě si ten moment užijete (s vtipem a nadhledem a upozorněním, že vám to stejně může oplatit), nebo drobné nenásilné souboje – s pěnovými žížalami, polštaři, čímkoli, čím si nemůžete ublížit a zároveň to dovoluje vzájemný útok v mezích zábavy. Zároveň těmito hrami pracujete na vašem vztahu, dovolujete dítěti testovat hranice a užívat si plný kontakt s vámi a vaši plnou pozornost.
Službu uvolnění splní také individuální hry jako praskání balónku, papírových pytlíků, dětský boxovací pytel, případně vhodný sport, který dítě baví. Zkuste také pracovat na jeho schopnosti emoce vyjadřovat – například jednoduchou otázkou na konci dne, co se mu líbilo nejvíce, kdy byl během dne veselý a kdy třeba smutný. Nevnucujte mu přitom věci, které si pamatujete vy, jen mu dejte prostor vyjádřit, co se z denních událostí uchovalo v paměti jemu.
Zkuste také během dne sledovat, jak často ho napomínáte a jak často se věnujete společné zábavě. Společná zábava by měla převažovat nad nutností vychovávat, opravovat. Syn vzhledem okolnostem potřebuje vědět, že jste tam stále pro něj a o tom se ujišťuje právě společnou aktivitou. S narozením sourozence je to velmi složité, ale o to důležitější – vyčleňte si čas, který budete mít jen pro něj a který si společně oba užijete. Nejde přitom ani tak o délku a frekvenci tohoto času, ale hlavně o to, že to bude společný zážitek – společná hra. Nepočítá se tedy například návštěva dětského hřiště, kde si dítě hraje více méně samostatně a vy ho spíše jen hlídáte..
Pokud se stav během dalších měsíců bude horšit, je to vhodný okamžik pro vyhledání odborné pomoci, nejlépe terapeutické. Ráda vám s tím budu dále nápomocna.
Přeji hodně štěstí,
Hana Krejsová
