Říkejme mu Pepa.
Pepova matka je hodně nesebevědomá. V útlém věku byla její matka odvezena na psychiatrii, následoval rozvod. Pepův otec je nejmladší ze tří sourozenců, ve dvanácti letech mu zemřel otec. Jeho matka je alkoholička a chová se tyransky.
Pepovi rodiče bohužel bydleli v domě s jeho alkoholickou babičkou. Na denním pořádku byly sprosté nadávky, plivání a škodolibosti vůči Pepově matce. Před jeho zraky.
Otec byl cholerický pedant, takže bylo těžké se mu zavděčit. Pepa před ním kvůli jeho autoritě koktal. Matka radši mlčela. Vychovávala Pepu stylem „jednou tak, podruhé jinak“.
Později začal otec pít, třináctá komnata se otevřela. Pepa dospíval a ostře vnímal pád otcovy autority. Začal přemýšlet. Patologicky… nad vším kolem něj. Na střední škole nastaly problémy s absencí (prospěch byl většinou nadprůměrný), na doporučení následovala návštěva psychologa.
Po sérii testů kroutí doktor nevěřícně hlavou. Mladíka označuje za extrémně vnímavého, hypersenzitivního. Matce šeptá, že se s tak vysokým intelektem setkal málokdy. Neví si rady. Pepovi však plkání s doktorem nepomáhá. Ví, že je v psychologově popisu práce mu pomoct.
Dnes je Pepovi dvacet, věnuje se umění, dodělává střední školu. Jeho chování je plně závislé na situaci. Sám neví, kým je. Před každou událostí si zhodnotí všechny možné situace, které mohou nastat – a podle toho vypočítá nejvhodnější vzorec svého chování. Často ale sám neví, jak bude reagovat.
Jednou je spokojený, jindy v úzkostlivé křeči stočený v klubíčku. Dá se dneska normálně existovat s takovou povahou?
Rorsh
Názor odborníka
Začnu od otázky, která váš dotaz uzavírá. „Existovat s takovou povahou“ lze, ale je to velmi vyčerpávající.
Z popsaného příběhu vyplývá, že Pepovi rodiče sami nevyrůstali v uspokojivých vztazích a proto nemohli dorůst ve zralé osobnosti. Otec se v dospělém životě pohyboval v krajních mezích mimořádné zodpovědnosti a mimořádné nezodpovědnosti, tak jak to u dospělých dětí alkoholiků bývá. Také zřejmě mimo jiné ulpěl v závislosti na své alkoholické matce. Pepova matka je popisovaná jako nesebevědomá, bez hranic a bez schopnosti ochránit sebe samu.
Analýza rodinného systému by byla jistě zajímavá, ale nevím, nakolik by byla pro Pepu užitečná. Domnívám se, že Pepovi pro život chybí nejen zkušenost s dobrými identifikačními vzory, ale že mu schází i prožitek stálosti, vřelosti, porozumění a ocenění ze strany dospělých.
Bohužel ani psycholog nedošel dál než k vyzdvižení Pepových intelektových schopností. Možná chyběl dostatek vůle a prostoru pro získávání důvěry a budování kvalitního vztahu mezi psychologem a dětským klientem – na straně dospělých.
Chci proto Pepovi navrhnout, aby svoji situaci neřešil sám, ale sebral odvahu a navštívil psychologa (možná i více a vybral si, u kterého se bude cítit nejbezpečněji), který by mu pomohl uvědomovat si své potřeby a umožnil mu zažít pocit přijetí a bezpečí. Psychologa, který by mu pomohl s objevováním jeho pravého „já“.
Úspěch přeje Zdeňka Košatecká
