S manželem jsme spolu tři roky, sezdaní rok a půl. Když jsem manžela potkala, byla to láska na první pohled a z jeho strany si troufám tvrdit, že cítil to samé. Snažíme se asi 2,5 roku o miminko, bohužel do toho vstoupilo několik operací z mé strany (špatná diagnóza lékařů) a manželovi zjistili Crohnovu chorobu.
Oba jsme nyní ve stabilizovaném stavu, nicméně miminko se nedaří ani s asistencí lékařů v CAR. Pořád jsem přemýšlela, kde je chyba, až jsem si uvědomila, že do našeho vztahu a rodinných záležitostí vkládám víc energie než manžel. Ať už se jednalo o organizaci svatby či rekonstrukce bytu, úklid domácnosti, nákupy, vaření, praní, opravy v bytě, starání se o auto atd… všechno je to na mně.
Manžel má sice zajímavou a dobře placenou práci, která je časově náročná, nicméně když přijde domů, hraje si tanky nebo na klavír nebo se dívá na oblíbené seriály. Když mi věnuje půl dne v sobotu nebo v neděli, je to malý zázrak. Je to hodný a milý muž a moc mě miluje a já jeho. Jenže když k tomu ještě přičtu, co všechno musím kvůli dítěti podstoupit já (tři operace, IVF, omezení práce kvůli „klidu a pohodě“), vaří se ve mně krev.
Nevím, co s tím. Když mu to řeknu, nepochopí to, protože je na to takto zvyklý. Nevím, co mám dělat, ale vnitřně si myslím, že pokud se tohle nevyřeší, dítě si k nám cestu nenajde.
Veronika M., 31 let
Názor odborníka
Dobrý den Veroniko,
přijde mi, že sama cítíte, co byste potřebovala dělat. Ke konci dotazu zmiňujete, že byste to svému muži měla říct, ale že se obáváte, že by to nepochopil. No z toho, jak jste ho popisovala, se mi nezdálo, že by měl nedostatečnou intelektovou kapacitu. Spíš jde asi o vaši obavu jít s ním do otevřené konfrontace.
A teď jde o to, co přesně byste mu vlastně chtěla říct? K tomu mám pár dotazů i já. Přijde mi, že mluvíte o jakési nerovnováze ve vašem vztahu. Jako byste vy investovala víc než on. Povězte mi, jak to bylo na začátku vztahu? Taky takhle nerovnovážné?
Jak to bylo s žádostí o ruku, s rozhodováním začít plodit dítě? Jste tedy vy aktivnější a váš muž pasivnější? Jde mi tak nějak hlavou, jestli on všechny ty kroky chce. Jestli k těmto krokům taky sám vnitřně dospěl…
V partnerském vztahu se obecně ocitáme ve třech různých rolích – jako rodič, jako dítě a jako partner. Moje otázka je, jestli u vás nepřevažuje role rodiče a u vašeho muže role dítěte. Vy se na něho zlobíte a on si hraje… To mě tak napadlo z vašeho popisu. Samozřejmě to tak nemusí být stále, ale může to být poloha, která vás zlobí. Možná byste to potřebovali narovnat více do polohy „partner – partner“. A to chce otevřenou komunikaci a aktivitu.
Posunout dynamiku vztahu
Jak dlouho jste zkoušeli přirozenou cestu početí? Tak nějak z vašeho dotazu cítím, že jste ve spěchu, ve vnitřním napětí. Kam tolik spěcháte? Proč už tolik operací a IVF? Je mi jasné, že to jsou velmi osobní informace, které se do takového dotazu prostě nedostanou. Jen vám píšu, co mi běží hlavou a na co bych se určitě ptala, kdybyste u mě byla osobně. Jako bych z vás cítila určitou nedůvěru v přirozený běh vztahu a vývoj jednotlivých kroků.
Využívejte celý web.
PředplatnéCelkově mi asi přijde nejdůležitější, abyste začali s mužem o všech těchto věcech mluvit. Kdy jindy se naučit komunikovat než teď? I když na to nejste teď zvyklí, dá se to do vztahu ještě stále vmezeřit.
Je důležité, abyste vzájemně věděli, co vás trápí, po čem toužíte, o čem přemýšlíte, na co se zlobíte a na co se těšíte. Tak posunete dynamiku svého vztahu do zralé partnerské polohy, kam přirozeně patří i dítě. Přeju vám oběma hodně štěstí!
Leona
