Dobrý den,
sedmiletá dcera mi poslední týden pláče, že nechce jít do školy, že se jí po mně stýská. Dnes už se dokonce rozplakala i ve vyučování.
Pamatuji si, že jsem jako dítě taky pociťovala takovou úzkost. Ptala jsem se, jestli jí někdo ubližuje, odpověděla, že ne. Že mě prostě tak miluje, že chce být pořád se mnou.
S jejím otcem jsem se rozešla, když jí bylo 2,5 roku. Stýká se s ním velice málo, cca 4× do roka na pár hodin. Už 4 roky mám nového partnera (teď už manžela) a s ním mám 2letou holčičku, vše funguje tak, jak má, takže si myslím, že rozchod s jejím biologickým tátou na její „stav“ vliv nemá.
Poradíte mi, jak se k ní mám chovat? Jestli to řešit po dobrém, nebo jak vůbec? Děkuji.
fifi
Názor odborníka
Milá Fifi,
vnímám vaši snahu vyřešit dceřiny problémy i vaši nejistotu, co se to vlastně děje.
Napadá mě zde výrazně více otázek než odpovědí. Zkusím je ale zhruba vypsat, třeba vás samotnou napadnou nějaké souvislosti, příčiny, či dokonce možná řešení.
-
Co se cca před týdnem stalo? Ve škole, doma, s dcerou, s vámi?
-
Má vaše dcera podobné stavy i v jiných prostředích, kde je bez vás, nebo pouze ve škole?
-
Jak se dcera chová ve vaší přítomnosti? Změnilo se něco?
-
Proč vás napadá, že by na dceru nyní mohl působit váš rozchod s jejím biologickým tátou?
-
Když vy sama jste jako dítě pociťovala podobnou úzkost: Co bylo tehdy příčinou? Co vám pomohlo – či co by vám bylo pomohlo? Anebo šířeji: Jak vnímáte toto období vašeho dětství s odstupem?
-
Jak jste se až dosud k dceřině pláči stavěla? Jaký to mělo efekt?
Je možné, že váš první odhad byl správný a dceři ve škole opravdu někdo ublížil/ubližuje. Děti často nechtějí, aby se rodiče trápili, nebo se stydí za to, co jim spolužáci dělají, či prostě nechtějí žalovat. U šikany je běžné, že mlčí, či dokonce zapírají i oběti. Ale na druhé straně nemusí jít o žádné ubližování, citlivá dívka může těžce nést i to, že se se na ni třeba naštvala nejlepší kamarádka.
Vaše dcerka také může být docela obyčejně přetížená. Dětem se běžně stává, že na přetížení reagují tak, že se chovají, jako by byly mladší, včetně užšího pouta k mámě.
Také je možné, že vaše dcera citlivě reaguje na nějakou změnu u vás, ve vašem vztahu. Děti vytuší i dobře skrývané obavy či smutky.
Určitě bych se snažila si s dcerou popovídat o tom, jak se má, co kamarádi. Žádný výslech – spíš nabídka: „Jsem tady, zajímáš mě.“ Pomoci jí může ujištění, že jste s ní ráda a že je vše v pořádku (pokud je). Nabídka, že spolu můžete být více času v době mimo školu, společná činnost – což nemusí být zrovna zábava, dcera vám může i s něčím pomáhat.
Pokud by se situace nelepšila, zkusila bych promluvit s paní učitelkou (učitelem), hledat řešení společně.
Přeji pohodový červen celé vaší rodině,
Pavla Koucká
