Seminář Řídím svůj život: Poslední místa
Vyberte si své téma Předplatné
Ilustrace: Aron Wiesenfeld, www.aronwiesenfeld.com

Chybovat se smí

Pojměte den vysvědčení jako oslavu půlroku života, radí pedagožka Ivana Málková.

Děti čtenářů Psychologie.cz nejspíš nebudou utíkat z domova se strachem z trestu za špatné vysvědčení. Ale i tak je pro většinu žáků den „zúčtování“ školních výsledků psychicky náročný. S lektorkou vědomé pedagogiky Ivanou Málkovou jsme se zamýšlely nad stavem současného školství.

Jaký význam má podle vás vysvědčení?
Vysvědčení vnímám jako soubor subjektivního hodnocení pedagogů, kteří se domnívají, že jeho prostřednictvím zasílají rodičům informaci o tom, jak se dítě v uplynulém roce vešlo či nevešlo do požadovaných norem. Přitom je známo, že přirozené učení probíhá nápodobou a chyby jsou jeho nezbytnou součástí. Na to se často zapomíná. Děti většinou instinktivně odhadnou, na co stačí a na co ne. Stejně tak dobře vnímají, co jim jde hladce a co ztuha.

Jak tahle informace vyjádřená vysvědčením funguje na příjemce?
Zvykli jsme si děti známkovat a jsme přesvědčeni, že je to bude motivovat. Ve skutečnosti využíváme známek jako nástroje moci (nebo vyjádření naší bezmoci), jak pod tlakem a prostřednictvím strachu žáky donutit dělat to, co je nebaví nebo co jim nejde. Představte si, že by máma připálila bábovku, táta by ji nazval neschopnou a pak tento její nevydařený pokus půl roku opakovaně připomínal. A právě tak často zacházíme s dětmi – trestáme je za chyby známkami.

Vadí vám jen známky nebo i slovní hodnocení?
Známky jsou připomínkou spálené bábovky. Jde o nesmazatelnou zprávu o dílčím selhání, která může snížit možnost příště uspět. Zažila jsem mnohokrát situaci, kdy jedna pětka za zapomenutý úkol přebila všechny další známky a „zavinila“ snížené hodnocení na vysvědčení. Říká se, že je moudré vést žáky k tomu, aby si chybu objevili a opravili, a je nespravedlivé jim tentýž nezdar připomínat opakovaně. Málokdo se zajímá o důvody, které dítě k chybě vedly. Možná bylo unavené, učivu nerozumělo nebo je nadané v jiné oblasti. Soustředíme-li se na selhání dítěte, je to lhostejnost k jeho jedinečnosti a dispozicím. Připomíná mi to rčení: Posuzujeme-li rybu podle její schopnosti létat, bude celý život zažívat pocit neúspěchu a uvěří, že je neschopná.

Máme jinou možnost?
Upřednostňuji sebehodnocení – při učení mi nejvíc fungovalo, když děti průběžně vyjadřovaly, jak se jim v dané činnosti dařilo, například zda to zvládly samostatně, dokázaly najít a opravit chybu, zda je to bavilo a s čím potřebují pomoci.

Dítě v systému

Je pravda, že ve mně školní docházka v kombinaci s výchovou přes téměř samé jedničky zanechala celoživotní úzkost z toho, zda jsem dost dobrá…
Tak to jste měla štěstí, že jste měla kapacitu svůj výkon pod tlakem ze strany školy k jedničkám dotáhnout. Ale třeba moje kapacita udržet v hlavě něco teoretického z chemie či fyziky byla téměř nulová. Když něco jen slyším, rychle to zapomenu. A z historie si pamatuji jen datum mého narození. S těmito znalostmi bych asi těžko mohla kandidovat na prezidentku nebo učit dějepis. Máme v hlavách velké množství mýtů o tom, co vše by se měly děti naučit, aby v životě obstály. Málokdo si uvědomuje, že požadavek našeho vzdělávacího systému na výchovu všestranně rozvinuté osobnosti je mimo realitu. Přesto na žáky tlačíme a strašíme je tím, že bez příslušného vzdělání ničeho nedosáhnou. Přitom je tolik dětí, které se již od nízkého věku výrazně liší projevy a dispozicemi.

A s těmito odlišnostmi jsou často posílány do poradny se záměrem najít případnou dysfunkci. Nepamatuji se, že bych se v dětství potkala s dyslektikem nebo dysgrafikem, zatímco dnes má nějakou poruchu učení snad každé dítě.
Určitě jste je potkávala, ale tehdy razítkování dětí nebylo módním trendem. Pro mne je zvýšený počet diagnostikovaných signálem toho, že stávající forma výuky přestává vyhovovat. Častá absence smyslu učiva, které se po žácích chce, je na hranici toho, co dětské tělo a psychika vydrží. Proč má například druhák umět vysvětlit rozdíl mezi malvicí a peckovicí? K čemu je čtvrťákovi znalost vztažného zájmena? A kolikrát v životě kdo z nás tyto informace zužitkoval? A tak děti somatizují nebo se jejich emoční a fyzické tělo brání způsobem, kterému dáváme nálepku různých dysfunkcí či poruch chování. Věřím tomu, že úroveň vědomí lidí je jiná než dříve. Proto mnoho dětí „vnitřně ví“, že většinu toho, co se učí, nebudou potřebovat, a tak to odmítají. Představte si, že by vás někdo nutil dalších devět let chodit na místo, kde se budete učit to, co rozhodli druzí, a to bez ohledu na to, zda vás to zajímá.

Většina dospělých ale podobným způsobem prožívá zaměstnání, takže škola podle nich přece děti výtečně připravuje na běžnou životní realitu!
Ano, to je častý argument – tito dospělí uvěřili, že „nejdřív je práce a pak zábava“. A přitom je k dispozici i jiné rčení: „Budeš-li se zabývat tím, co tě baví, nebudeš muset nikdy pracovat.“ Nedávno se dotkl mého srdce příběh Pavla Kacerle, mladíka, který se nenechal vyhnat od počítače a zviklat větami: „Na tebe tak v Hollywoodu čekají, neumíš ani anglicky“ a který se bez maturity, bez známostí, bez peněz a bez podpory rodiny během pár let dostal na vrchol světa v oblasti vizuálních efektů.

Co chci a co budu potřebovat

Ovšem pokud by se dětem dala volnost, nevyšli by ze školy pologramotní ignoranti hédonisticky trvající na tom, že v životě má cenu jen to, co je baví a uspokojuje?
Nejde o to dát jim volnost, ale hledat různé formy a metody, jak se učit smysluplněji, v ideálním případě tak, aby to obě strany bavilo, učily se od sebe navzájem a ani si nevšimly, že se něco učí. A hlavně obrátit záměr současné koncepce školy naruby – rozvíjet to, co dětem jde, nikoliv je nutit procvičovat to, co jim nejde.

S čím by si podle vás měli absolventi základky vystačit?
Jako učitelka bych si vystačila s tím, že si děti vlastní rukou něco zapíšou tak, aby to po sobě přečetly a aby to přečetl i někdo po nich, a dokážou se orientovat v textu. Představte si třeba, že dáte žákům hledat z různých zdrojů, jak vysoká je Sněžka, a ony budou mít možnost pozastavit se nad tím, že někde je uvedeno 1603 m a jinde 1602 m, a dojít k závěru, že „Co je psáno, to je dáno“ už neplatí. A pak by si měly umět spočítat třeba kolik a jakých surovin mají koupit na pečení bábovky, přirozeně komunikovat, umět improvizovat a přiměřeně věku se zapojovat do praktických aktivit. Je potřeba se na školu dívat celostním pohledem. Nejde jen o učivo, jde o pocit bezpečí, osobitost prostředí a kvalitu vztahů.

Jsou takové změny vůbec reálné?
Abychom mohli tohle nastavení změnit, potřebujeme začít u sebe. Představte si pedagoga, který učí něco, co ho nebaví, nebo toho z dané oblasti ví méně než jeho žák. Jak je na tom se sebejistotou? Pracuje sám na sobě, aby se cítil lépe? Dokáže říct řediteli školy, že chce raději učit předmět, ve kterém je jako ryba ve vodě? Představte si naopak učitele, který si je vědom svých kvalit a dokáže je zužitkovat ve vyučování. To je to, co děti osloví a přitáhne. Já takové lidi potkávám. Znám pedagoga, který hraje na saxofon v kapele a napsal pro děti divadelní hru. Žáci se naučili pestré množství dovedností od replik textů, tvorby kostýmů a kulis až po propagaci a organizaci divadelního představení. Při takové aktivitě „učit se text nazpaměť“ totiž dávalo smysl.

To zní až pohádkově, ale opravdu se touto formou žáci naučí totéž co klasickou frontální výukou?
Z vlastní zkušenosti vím, že nejen totéž, ale dokonce více a trvale. Jenže k tomu potřebujeme důvěru a zájem ze strany rodičů, neboť mnozí z nich očekávají, že jejich děti ovládnou kompletní obsah základní školy, a to nejlépe na jedničku. Málokdo si uvědomí, že chceme něco, co se ještě nikomu nepodařilo. Kolik rodičů je schopno poradit osmákovi s domácím úkolem z větného rozboru nebo z chemie, ale za špatnou známku z těchto znalostí ho trestá?

Jenže i lidé nezvládající základní pravopis by chtěli, aby jejich děti měly lepší školní výsledky i život. A udělají pro to všechno, včetně výprasků.
Většina rodičů má představu, jak má vypadat kvalita života jejich dětí, protože sami si zakódovali, že ten jejich není dostatečně dobrý. A možná už ve škole došli k závěru, že nejsou dost chytří a nadaní. Neměli ve své blízkosti nikoho, kdo by podporoval jejich dary. Třeba moje babička koukla na nebe a věděla, že do půl čtvrté musí sklidit seno, protože bude pršet. Ale ve škole byla bita rákoskou, když nevyjmenovala dostatečně rychle násobilku. Co bylo pro její život důležitější? Kdo z nás tuší, co budou současné děti v dospělosti potřebovat – větné rozbory, nebo umět vyrobit pitnou vodu z kaluže?

A jak by to tedy mělo vypadat jinak?
Mně dává smysl učit v projektech na aktuální nebo plánované téma. Vzpomínám, jak kdysi přišli rozčílení druháci, že na přilehlém hřišti někdo ořezal stromy. Rozvinula se debata s mnoha nápady, co můžeme udělat. Tenkrát ještě neexistoval internet ani mobily, takže jedna z holčiček vzala Zlaté stránky, našla číslo na úřad, zavolala tam a požádala o schůzku u starosty. Ten nás přijal, pozval úředníka z odboru životního prostředí a dětem na jejich otázky odpověděli. Druháci o události napsali článek, který otiskl regionální časopis. Z těchto dětí jsou dnes dospělí, kteří se zajímají o to, co se děje, a je pro ně přirozené zavolat třeba i do prezidentské kanceláře.

Zrušme známky ze zpěvu

Co myslíte, že by pomohlo proměně našeho školství?
Podpora existence co největší škály různě zaměřených škol, aby si rodiče mohli vybírat. Uzákonění povinnosti pravidelných supervizí, mentoringu a vzájemných hospitací pro učitele i vedení škol. Informovanost rodičů o různorodosti pedagogických přístupů s odkazem na úspěchy absolventů takto zaměřených škol. Zrušení známek na prvním stupni i klasifikace tělocviku, hudebky a výtvarky na tom druhém. A také zákaz brát při přijímačkách na vyšší typ školy v úvahu známkový průměr z vysvědčení z předchozí školy. Pořád je tu ještě možnost vybrat studenty na základě výsledků přijímacích testů.

Je něco, co mohou dospělí udělat teď hned?
Zajímat se o dítě jako o lidskou bytost, prozkoumávat důvody, které ho vedou k jeho jednání a chybám. Otevřít se důvěře, že malé děti vědí, co je jejich životní cesta, jakkoliv se to může zdát nereálné. Najít v sobě odvahu pracovat na vlastním sebepoznání. Být otevření různorodým metodám a být ochotni zkoušet nové věci.

A jak by měl vypadat ideální den vysvědčení?
Rozhodně by ho rodiče měli s dětmi oslavit, a to bez ohledu na známky. Oslavte s nimi půlrok života, který uplynul. Vyzdvihněte to, co se povedlo a co je bavilo. Přestaňte je srovnávat s těmi, které měly „lepší“ výsledky. Dovolte, aby si dny pololetních prázdnin užily po svém. Pozorujte, jak s touto volností naloží a jak těžké je pro vás jim to na chvíli přestat organizovat. A pokud s vysvědčením nejste spokojeni, nezlobte se na dítě, ale podívejte se do sebe. Zajímali jste se průběžně o to, jak se dítěti daří? Byli jste tu, když vás potřebovalo? Dává vám smysl to, co se momentálně učí? Mějte na paměti, že v daný okamžik dělalo to jediné možné, vlastním způsobem a vlastním tempem. Známky jsou napsané, nejde je změnit. Můžete však změnit váš postoj. Odvraťte pozornost od známek k dítěti. Jak často se společně smějete nebo mazlíte? Zajímejte se o jeho míru štěstí a spokojenosti, podpořte jeho zájmy a užívejte si daru rodičovství.

Diskuse 0