Dobrý deň, po 26ročnom manželstve sa rozhodujem o jeho ukončení. Naše manželstvo je v kríze už najmenej 12 rokov, riešenie vzťahových problémov oddialilo najprv moje onkologické ochorenie a pred 4 rokmi synov pokus o samovraždu.
Synovi (dnes 24) bola vtedy diagnostikovaná ťažká psychotická depresia. Stále býva s nami, chodí do práce na čiastočný úväzok, venuje sa svojim záujmom, ale nemám pocit, že by bol úplne v poriadku. Veľmi ťažko sa však s ním o jeho problémoch komunikuje. Dcéra (25) študuje, často je dlhodobo v zahraničí.
Počas celého vzťahu som trpela pasivitou manžela vo všetkých smeroch – financie, chod domácnosti, organizácia voľného času, intímny život… Môj manžel je skôr moje tretie dieťa než rovnocenný partner. Asi 3 roky mám mimomanželský vzťah, s mužom o 15 rokov starším, vdovcom, kde sa mi dostáva pozornosti a naplnenia vo všetkých smeroch.
Je pre mňa čoraz ťažšie a vyčerpávajúcejšie žiť v jednej domácnosti s mužom a synom, kde mám na starosti v podstate všetko a kde nezažívam žiadnu radosť, uspokojenie. V byte, v ktorom sme prežili 26 rokov, sa cítim čoraz horšie, mám pocit, že tu som človekom, akým nechcem byť, akým som nikdy predtým nebola. Zvažujem preto odsťahovanie do samostatného bytu a rozvod.
Trápi ma však syn. Bojím sa, ako zareaguje, keď mu svoj zámer oznámim, či sa jeho stav nezhorší, či nezareaguje prehnane, extrémne – zakaždým, keď sa s ním rozišli jeho priateľky, vyhrážal sa im samovraždou… Mám sa odhodlať na odchod? Ako ho mám odkomunikovať so synom? Ďakujem za odpoveď.
Johana, 49 let
Názor odborníka
Vážená paní Johano,
přestože jsem už obstarožní dědek, dovedu si představit vaši situaci i vaši chuť z toho všeho utéct, navíc s nadějí, že vás čeká pohoda a hezký vztah.
Obávám se, že radu, o kterou žádáte, vám nedám a nemůže vám ji dát nikdo, protože vaše rozhodnutí musí vyjít z vaší analýzy, vašich motivů, přání a zvážení všech okolností a to za vás nikdo neudělá (a obávám se, že to víte a jen byste byla ráda, kdyby vám odborník vaše rozhodnutí, které už máte nachystané, schválil).
Quidquid agis, prudenter agas et respice finem, platí už dvě tisíciletí – což česky zní: Cokoliv děláš, dělej s opatrností a mysli na konec.
Jako člověk se zkušeností vám mohu říci, že všichni jsme lidé s velkou setrvačností a máme tendenci vybírat si podobné přátele, podobné spolupracovníky, podobné partnery. Jednání, vystupování, chování, které probíhá v utajované romantické atmosféře, se může změnit ve chvíli, kdy kouzlo zakázaného ovoce vyprchá a nastanou všední dny.
Není to strašení, vím, co říkám, pracoval jsem přes pět let v manželské poradně a ověřuju si to všechno stále denně v ambulanci. Jak asi dlouhou perspektivu má vztah s mužem o patnáct let starším? Není lepší hýčkat si to sice „neúplné“, ale fungující?
Pravidla a perspektiva
Píšete, že se bojíte, jak na to zareaguje syn, který se léčí pro těžkou depresi. Víme to oba: špatně. Jakou podobu to bude mít, těžko říci, ale rozhodně změna, která znamená ztrátu, citovou reakci vyvolá. K tomu mě napadá, jestli i manželovy postoje nejsou ovlivněny také depresí, která se navenek jeví jako pasivita.
Výsledky vašeho odchodu se mi tedy nejeví jako idyla, ale jako nepřehledná situace, kdy – zase ze zkušenosti – člověk začne pobíhat od jedné strany k druhé (pojmenoval jsem si to jako fenomén kyvadla), nikde se nezavděčí a nikde není spokojený.
Možná by bylo užitečné zvednout se ve třech – vy, manžel a syn – a zajít k někomu, kdo nabízí rodinnou terapii. Není nutné tam rozbalit všechno, ale jde o to stanovit nějaká pravidla a nějakou perspektivu, jak dál doma, kde to zřejmě moc radostné nemáte. Nikdo. Nevím, kde žijete, adresa na pražské odborníky, kde vám mohou nabídnout nějaké blízké kontakty, je zde: Držím vám palce.
Radkin Honzák
