Třetím rokem žiji v nádherném vztahu s okouzlující, o sedm let mladší partnerkou. Martinu hluboce miluji, náš vztah se vyvinul v každodenní, celodenní součinnost v osobním i pracovním životě. Je pro mne vzorem.
Trpí totiž labilní formou diabetu prvního typu, přesto však zvládá složitou práci, sportovat a není pro ni problém ani uběhnout půlmaratón či nám oběma připravit, uvařit zdravá a kvalitní jídla na celý den. Možná i z toho, že si na sebe nakládá tolik povinností, plyne náš problém.
I přes veškerou mou podporu, pomoc se u partnerky prohlubuje pocit sebenenávisti. Začalo to před cirka dvěma lety, kdy pro užší medikaci získala inzulínovou pumpu, kterou na rozdíl od dosavadního inzulínového pera má na svém těle připevněnou neustále, a ve zkratce si přijde sama sobě odporná. Po pohledu do zrcadla tak následují stavy nenávisti vůči sobě samé a celému okolí.
Postupně se naučila zaměstnat tělo i mysl v těchto stavech prací na zahradě, sportem či vymýšlením zdravých receptů. V poslední době se ale stav její méněcennosti a fatální zloby končící hlubokou depresí stává každodenní realitou.
Matýska jsem potkal již v době, kdy měla cukrovku diagnostikovanou, a trošku jsem tedy věděl, do čeho jdu. Ani by mne nenapadlo hledat způsob, jak ze vztahu odejít. Nevím ale, jak více pomoci.
Aktuálně se snažím být nablízku, pomáhat v práci, při domácích pracích, a když je to hodně zlé, nabídnout oporu. Přes veškerou mou snahu se stavy zhoršují. Snaha Marťu dostat k odborné pomoci, např. k psychologovi, je hrubě odmítána. V poslední době u nás vznikají i hádky, kdy já musím chápat, že samu sebe nenávidí. Co dále?
Michal, 37 let
Názor odborníka
Vážený pane Michale,
děkuji vám za důvěru. Problém, který popisujete, má řešení jedině tehdy, ujme‑li se ho aktivně vaše přítelkyně. Vy ji o tom můžete jedině přesvědčit, a jak říká už mistr komunikace a přesvědčování Dale Carnegie, přimět druhého k tomu, aby něco udělal, znamená přimět ho k tomu, aby to chtěl. A to nevím, jak se vám při popsaných charakteristikách vaší přítelkyně podaří.
Začněme biologií, která – ačkoliv se to nezdá – tady hraje velice významnou roli. Cukrovka neboli diabetes mellitus (DM) je definována jako absolutní nebo relativní nedostatek inzulínu. V popsaném případě jde zřejmě o DM I. typu, tedy nedostatek absolutní, který je nahrazován plně dodávkami zvenčí. Pumpa je ideální řešení, protože lépe než jednorázové injekce kopíruje denní rytmus fyziologického vylučování inzulínu slinivkou. Vyšší stupeň je pak transplantace slinivky.
Inzulín je hormon, který obrazně řečeno „cpe glukózu do buněk“, aby si ji hezky pohodově zpracovaly. Proti němu vystupují jako protihráči hormony adrenergního systému, adrenalin a noradrenalin, které cukry „vyhánějí ze zásob“, aby byly k dispozici v případě stresu jako palivo pro svaly.
Takže jednoduše (spíš zjednodušeně):
- vyloučený či podaný inzulín snižuje koncentraci cukru v krvi neboli glykemii
- noradrenalin a adrenalin ve stresu – ale také při aktivaci „silné vůle“ a jiných aktivacích, například během vztekání se či při stavech silné úzkosti – glykemii zvyšuje
Odtud se také odvíjí stabilita či labilita cukrovky.
Vaše přítelkyně dělá tu logickou chybu, že čím víc se stresuje nad tím, že má inzulínovou pumpu, tím víc rozkolísává svůj metabolismus, tím je její cukrovka labilnější a tím víc tu pumpu potřebuje, i když se jí zdá – a lékařům asi také – že s pumpou je to horší, než to bylo předtím bez ní. Vina ale není na pumpě.
Co s tím? Podle vašeho popisu je vaše přítelkyně obětí miniscénáře BE PERFECT, který popsala psychoterapeutka Mavis Klein ve své knížce Lives People Live. Zde je jeho popis z mojí příručky Jak přežít léčení:
Příkazy miniscénářů jsou jakési vnitřní popoháněče, pod jejichž diktátem se rozjede program, který už funguje automaticky. Jako když nastavíme v pračce program na vyvářku; tomu je už jedno, že tam ničí něco, co nesnese vyšší teplotu než třicet stupňů.
„Dokonalý“ být nelze, dokonalost neexistuje, dokonalý je ve svých očích jen Ústřední výbor komunistů KLDR a několik dalších pitomců, například spolek českých vědců Sisyfos, který ani neví, že má jméno po nejslavnějším mytologickém podvodníkovi, ale neváhá známkovat ostatní a udělovat bludné balvany. Člověk může být dobrý a k tomu má směřovat. Dokonalost je nedosažitelná a desítky seznamů a seznamů těchto seznamů mohou způsobovat jen větší zmatek.
Britská psychoterapeutka Mavis Klein ve své knize Lives People Live popisuje typickou příhodu: člověk prahnoucí po dokonalosti se rozhodne, že si vytapetuje pokoj. Na rozdíl ode mne, na kterého dva dny před Vánoci doma ječí, že slíbil vytapetovat předsíň, si na to vyhradí v diáři jedno odpoledne, pokoj pečlivě změří, koupí přesně o 10 % více tapet (na to, co prostříhá), lepidlo pokud možno na váhu odpovídající celkové ploše, stěny umyje, pokoj vytapetuje, a jelikož je perfekcionista, všechno pečlivě uklidí.
Když zálibně shlíží na své dílo, zjistí náhle, že růžek jedné tapety se mírně odchlipuje. V tu chvíli se ujímá akce jeho rebel, který již nevytáhne štafle, ale na židli halabala naskládá pyramidu knih, na niž se vyšplhá, aby chybu napravil. Pochopitelně při pádu rozmlátí akvárium, pořeže si ruku a dostane ránu od elektrické zásuvky namočené do studené krvavé rybí polévky na koberci. Výsledkem je opravdu dokonalý binec,vedle něj ale především pocity zmaru a sebetrestající postoje.
Využívejte celý web.
PředplatnéWorkoholku tohoto typu výstižně popsal Eric Berne v knize Jak si lidé hrají v kapitolce nazvané „Ušoupané koleno“. Její běsnost vyžaduje, aby byla perfektní nejméně v deseti oborech: jako profesionálka, jako matka, chůva, společnice, manželka a současně milenka, uklízečka, kuchařka atd. Výsledkem tohoto úsilí je jednak značný zmatek, protože když se snaží současně uvařit, vyprat a uklidit, určitě jídlo připálí a pračku v chvatu omylem vypustí na podlahu, především však pocity vyčerpání a závěrečné zhodnocení nebo spíš znehodnocení vlastní osobnosti: „Nestojím za nic!“
Tolik citát. Jak jsem si bystře spočetl, vaší přítelkyni už je třicet let, takže by měla mít dost životních zkušeností, aby tento scénář opustila. Pokud na něm – ve svém věku – i nadále trvá, je rozumným řešení už skutečně psychoterapie, protože „domluvy“ ani dobrá vůle toho moc nesvedou.
Radkin Honzák
