„Mám problém se zpracováním svých myšlenek,“ napsala nám do redakce čtenářka Monika. „Přijdu si jako to dítě, které se bojí, že něco provedlo, a čeká, že na něho budou rodiče naštvaní a že už ho nemají rádi. Naučilo se být naštvané a uražené, protože ukázat bolest znamená od rodičů nepochopení a ujištění, že chyba je jen na jeho straně – nepřijde objetí a pocit, že to není konec světa. Bohužel se mi tento vzorec opakuje neustále dokola v ostatních vztazích, hlavně ve vztazích se ženami. Nevím, jak z toho ven. Přijde pocit, že jsem ta nejhorší na světě, odmítaná, špatná a za vše můžu já. Nejdřív je ve mně hrozná křivda, s tou osobou končím a nikdy ji už nechci vidět, jsem naštvaná. Pak přijde lítost a uvědomění, že se tolik nestalo. Snažím se té osobě zase zavděčit a to mě štve. Jak odejít z naučeného chování? Už si nevím rady. Jen si to uvědomuji.“