Dobrý den.
Jsem ročník 1947. Od roku 2009 jsem ve starobním důchodu. Vzděláním jsem inženýr – technik. Pracoval jsem ve stavebnictví. Jsem třikrát rozvedený. Z prvního manželství mám dceru, absolventku vysoké školy. Z druhého manželství mám dvě dcery, obě také vysokoškolsky vzdělané. Třetí manželství bylo bezdětné. Skončilo v roce 1996.
Udržoval jsem styky s nejstarší dcerou, jejíž matka mi v nich po rozvodu nebránila. S mladšími dcerami nikoliv, protože jejich matka mi v nich za pomoci soudů zabránila.
Při dosažení důchodového věku jsem v roce 2010 mailem kontaktoval v Praze žijící nejmladší dceru a navrhl setkání. Kopií jsem o tom informoval nejstarší dceru, jejíž matka již zemřela.
Výsledkem mé shora zmíněné aktivity je, že se nevlastní dcery spolu sešly. Nejmladší dcera setkání se mnou opakovaně odmítla, rovněž mi odmítla sdělit nový kontakt na svou vlastní starší sestru.
Nejstarší dcera mi oznámila, že mou mailovou adresu zařazuje do spamů a přestala mi zvedat telefon. Před oznámením o zařazení mé adresy do spamů mi na mou žádost o vysvětlení proč přestala zvedat telefon nejstarší dcera sdělila, že to „nedokáže vysvětlit“.
Od loňského roku mi nepřeje ke jmeninám, narozeninám a vánočním a jiným svátkům. Předtím jsme obvyklé zdvořilostní zvyklosti vždy praktikovali a společně oslavovali své narozeniny. Co mohu vylepšit?
Pavel
Názor odborníka
Dobrý den,
dovolte mi nejprve malou reflexi vašeho dotazu. Hned v úvodu píšete, že jste technik. I kdyby jste to nenapsal, bylo by to z vašeho dopisu zcela jasné. Pokud jde o fakta, o chronologicky seřazené události, o srozumitelnost, je vše naprosto bezchybné. Co ale zcela chybí, je zmínka o nějakých pocitech, emocích, prožitcích. Ptáte se, co máte zlepšit. Technicky pochopitelný dotaz, ale když si pročtete ostatní dotazy zde v poradně, ve většině z nich se pisatelé nezabývají technikou věci, ale pocity (radostí, smutkem, bezradností, strachem, zoufalstvím…) a vztahy (láskou, nenávistí, přijímáním, odmítáním…).
Vy ale nepíšete o vztahu s nejstarší dcerou, ale o praktikování obvyklých zdvořilostních zvyklostí. Lidé se (zjednodušeně řečeno) stýkají buď proto, že to je pro ně užitečné (technická stránka věci) a nebo proto, že je jim to příjemné (emoční stránka věci). Naopak důvod pro to, že se lidé nestýkají tkví (opět zjednodušeně) v tom, že jim to není ani příjemné, ani užitečné.
Ptáte se, co máte zlepšit. Budu‑li se držet technické strohosti vašeho dotazu, položím vám otázku: Je pro vaše dcery nějak užitečné nebo příjemné vídat se s vámi? Ze zkušenosti vím, že argument „to nedokážu vysvětlit“ se v debatě o vztahu obvykle objeví v situaci, kdy jde o nepochopení v rovině emoční. Troufám si říct, že to bude důvod, proč se s vámi dcery odmítají stýkat. Pro vztah je přeci úplně jedno, že dcery žijí v Praze, že mají vysokou školu, nebo že vy jste od roku 2009 v důchodovém věku.
Dlužím vám odpověď na otázku, co máte zlepšit. Pokuste se dát dcerám najevo nějaké emoce. Zkuste se zajímat o jejich prožitky. Pokud byste se teď chtěl zeptat na postup, jak přesně to máte udělat, nebo pokud vůbec nerozumíte, o čem mluvím – a se snahou navázat s dcerami kontakt to myslíte vážně – najděte si dobrého psychoterapeuta, který vám pomůže emocím porozumět a pracovat s nimi.
Držím palce,
s pozdravem,
Pavel Král
P.S. Nerad bych, abyste měl z mé odpovědi dojem, že něco děláte špatně. Nemluvím o dichotomii správně – nesprávně. Mluvím o tom, že vy a dcery pravděpodobně mluvíte jinými jazyky. Vy technickým a ony emočním. A ač zřejmě používáte stejná (česká) slova, rozumíte si asi stejně jako kdysi dělníci při stavbě věže v Babylónu.
