Dobrý den,
dceři je šestnáct let a má za sebou první ročník SŠ. První pololetí bylo v normě, ve druhém došlo k prudkému zhoršení. Nejraději by se jen přes den povalovala a toulala se po nocích, což ovšem nehodláme dopustit.
Od mala je s ní velmi těžká komunikace. Když se jí zeptám na něco osobního, většinou odpoví, že se mnou o tom nechce mluvit. Když se jí snažím v klidu vysvětlit své postoje (má pocit, že ji příliš omezujeme), tak začne křičet, mlátit dveřmi a už dvakrát vyhrožovala, že si něco udělá. Nejraději bych jí v tu chvíli něco udělala já, ale nechám ji vychladnout a snažím se s ní domluvit.
Chce však prosadit svou i za cenu lží a podvodů. Tvrdí třeba, že bude o víkendu na chalupě u kamaráda i s jeho rodiči, dokonce mi volá jeho maminka, abych se nebála. A já se pak dozvím, že trávila večer v jednom z nejhorších nočních podniků ve městě. Nebylo to poprvé, ale já navíc nemůžu prozradit, že o tom vím. Doma vidí, že rodiče i starší sourozenci sportují, mají různé koníčky a aktivity, ale ji nic smysluplného nebaví.
Když jsem ji v minulosti k něčemu přece jen dostrkala (např. moderní tanec), tak když zjistila, že tam není největší hvězda, hned toho nechala. Přitom kolem sebe v rodině vidí, že za každým úspěchem je tvrdá práce. Je hezká, ale potřebuji jí nějak vysvětlit, že mezi chlapci má úspěch pouze proto, že v ní vidí snadnou kořist. Že je třeba na sobě pracovat a vážit si sama sebe.
Milena
Názor odborníka
Milá Mileno,
díky za váš dotaz, určitě se v něm najde i mnoho ostatních čtenářů. Podobné změny chování přicházejí u mnoha dospívajících v tomto věku, samozřejmě v různé intenzitě a variacích.
To, co často situaci vyhrocuje, je mimo jiné konflikt nově se vynořující osobnosti adolescenta a setrvávajících hodnot, norem a postojů rodiny. Jinými slovy to, jakým způsobem se dospívající vůči rodině vymezuje, jak protestuje a jak se prosazuje, vyplývá jak z dospívání samotného, ke kterému toto naprosto přirozeně patří, tak z toho, jak dobře mu dosud bylo nebo nebylo ve vztazích, pravidlech, normách, hodnotách a postojích rodiny.
Další přirozená věc je, že dospívající mají tendenci se oddalovat od rodiny a sdílet svůj život spíš s vrstevníky. S nimi se pak také porovnávají a upravují pohled na normy a hodnoty, které mají z původní rodiny. Problém vzniká v tom, že většina dospívajících má tendenci tyto normy, hodnoty a postoje prezentovat tak, že to, jak je skutečně cítí, upravují podle toho, co si myslí, že je zajímavé a lákavé pro druhé.
Tím v tom pak vzniká tak trochu zmatek, ale i ten k dospívání patří, je důležitým procesem při vytváření vlastní identity včetně názorů na svět, život a vlastní budoucnost. Mladí lidé si musí projít tímto balancováním mezi různými hodnotami a způsoby života, které poznávají, aby mohli pochopit, co je pro ně skutečné a opravdové, co opravdu chtějí a nechtějí, kam chtějí směřovat. V psychologii má tento také svůj název – difuze, tj. zmatení identity.
I když se to zdá velmi těžké, důvěřujte své dceři a tomu, že dospívání úspěšně zvládne, vaše důvěra má zásadní roli a podporuje rozvoj osobnosti vaší dcery. Možná máte pocit, že nemáte důvod dceři věřit, protože lže a podvádí, ale odkud se toto všechno vzalo? Co bylo dřív, slepice nebo vejce? Lhaní nebo nedůvěra? A k čemu přetrvávající nedůvěra vlastně pomůže?
Zaujalo mě také to, jak píšete o tom, že vám lhala ohledně víkendu na chatě a v další větě dodáváte, že jí nesmíte prozradit, že o tom víte. Opět mi to trochu připadá jako bludný kruh – jakoby se u vás v rodině neříkaly věci, které nesplňují kritéria něčeho správného, dokonalého, jakoby chyběla určitá otevřenost. Pokud se s dcerou nebavíte na rovinu, nejspíš to nebude dělat ani ona. To, že se vám nesvěřuje, je v dospívání celkem běžné, ale píšete, že je to už od malička. Není to proto, že na ni máte větší nároky, než může její sebedůvěra zvládnout, a převládá rozumová úroveň komunikace nad citovou vřelostí a bezpodmínečným přijetím?
O křehké sebedůvěře vaší dcery svědčí to, že utíká z aktivit, ve kterých nevyniká. Takovou aktivitu si pak nemůže jen tak užít, protože pokud nevyniká, ohrožuje to její sebehodnocení a sebepojetí. To často souvisí s tím, že byla od dětství oceňovaná za dobré výkony, ale chybělo to zmíněné bezpodmínečné přijetí, například v podobě toho, že když se jí něco nepovede nebo prožije něco těžkého, dostane se jí objetí a ujištění, že se nic neděje, máte ji rádi a všechno bude zase dobré.
Je dobře, že dceři vysvětlujete to, co jí vyčítáte. Ne všechno je ale vysvětlením předatelné, její chování nemusí mít vůbec racionální základ. Člověk, který je zraněný nebo mu něco chybí v citové rovině, je do značné míry ovlivňován touhou nasytit to, co postrádá. Například potřebuje pozornost a ocenění a tak uvítá jakoukoli podobu (např. povrchní zájem chlapců), potřebuje prolomit hranice a prosadit se (lhaní o víkendu) apod.
A co teď s tím? Především bych vám doporučila více vybalancovat nároky na dceru a s nimi spojené hodnocení jejího chování s empatií a citovým přijetím. V atmosféře přijetí a podpory se mnohem lépe o všem diskutuje a rady a vysvětlení padají na úrodnější půdu. Určitě to nejde ze dne na den, ale zkuste se sama zaměřit na to, jaká atmosféra u vás doma je a v jakém poměru jsou rady, výčitky, pravidla a hodnocení k emocím, k přijetí, podpoře a důvěře. Uvidíte sama, na čem je pak třeba pracovat, třeba i s pomocí terapeuta.
Je moc dobře, že dospívání své dcery řešíte, ukazuje to váš zájem o to, aby se dcera v životě měla co nejlépe, a to je nejlepší základ pro to všechno posunout dobrým směrem. Držím vám palce!
Milena Nováková
