Duchovní placebo

27. 9. 2017

Mám vo svojom okolí ľudí, ktorí žijú celý svoj život v lži. Napr. veria v nadprirodzené veci, ezoteriku, astrológiu apod. Na jednej strane musím povedať, že ich tieto veci robia šťastnejšími a pomáha im to pretľkať sa životom, no na druhej strane ich to pripravuje minimálne o kopu peňazí a slúži im to ako taká barlička alebo niečo, o čo sa môžu oprieť v ťažkých chvíľach.

Pre príklad uvediem nejaké situácie, aby som bol trochu konkrétnejší:

1. Jedna moja známa vždy, keď sa cíti slabá, vyčerpane volá nejakému ezoterikovi, ktorý jej posiela vesmírnu energiu, ktorá ju dokáže tak nabiť, že funguje, ako keby sa práve narodila. Placebo ako vyšité – a že tieto linky stoja viac než sedenie u profesionálneho psychológa, nemusím zdôrazňovať.

2. Moja stará mama večne sa sťažujúca, že nemá peniaze na lieky, nahádže polovicu dôchodku farárom do vrecka, pretože takouto podporou božích služobníkov sa sama približuje každým dňom viac k bohu.

3. Platia veštcom, kartárom, astrológom za rady, ktoré sú niekedy až brutálne absurdne – no fakt mám dať výpoveď v práci, lebo mi to vyložila kartárka?

Možno to teraz vypadá, že tu ide len o peniaze, ale bol by som rád, keby sa dané osoby (hlavne tie mne blízke) radšej naučili veriť sebe samým a nemuseli sa opierať o podobné nezmysli a nenechávali sa zdierať.

Moja otázka znie: Mám právo brať ľudom ilúzie? Mal by som ich nechať žiť v tomto sebaklame, alebo snažiť sa ich vymaniť  spod týchto klamných predstáv?

Tomáš, 25 let

Názor odborníka

Vážený Tomáši,

je vidět, že vám na vašich blízkých záleží a mrzí vás, když pozorujete, jak se mentálně opírají o různé formy vnějších autorit (věštci, kněží, esoterik). Ptáte se, jestli máte právo jim brát iluze a zda se snažit vymanit je z klamných představ.

Chci vám říct, že každý z nás má ve své hlavě něco jako privátní, soukromý vesmír. V něm se mísí naše paměť, formativní zkušenosti a zážitky z útlého i pozdějšího dětství, obraz sebe a představa či fantazie o vlastní budoucnosti, naše vztahovost, kolektivně sdílená zkušenost jako kultura, dobové reálie, vědomé i nevědomé obsahy mysli atd.

Osobní emoční logika

V tomto osobním vesmíru nejsou věci uspořádány podle logiky, ale podle osobní emoční logiky: protože jsem zažil A, cítil jsem B, dělal jsem C a v mém osobním vesmíru to dává smysl. To, co žijeme ve svých osobních vesmírech, není možné sdílet (nelze splynout s druhým), ale je možné to komunikovat, sdělovat. Každý to prostě máme jinak – to je potřeba vědět a respektovat, a můžeme si o tom povídat.

Zatímco pro vás je vztahování k vnější autoritě a nespoléhání se na vlastní síly a schopnosti sebeklam a popouzí vás to, pro vaše blízké je tatáž skutečnost jejich opora, podpora, zdroj pozitivních zážitků, naděje a fantazií.

Takže krátce řečeno – máte plné právo se vyjádřit, dát najevo, co prožíváte, co cítíte a co si myslíte o tom, co dělá druhý člověk. Kdybyste v sobě svoje prožívání zadržoval, vytvoříte si dvojí napětí – z toho, že vás popouzí, co druzí dělají, plus z toho, že to zadržujete v sobě. A dvojí napětí zbytečně „žere“ energii.

Ovšem musíte počítat s tím, že vaše slova proniknou do osobního vesmíru druhého člověka a vyvolají odezvu. Druzí mají plné právo váš názor odmítnout, nezabývat se jím, naštvat se nebo s vámi diskutovat. Ale může se stát také to, že pokud se tito lidé jednou dopracují k mentální samostatnosti, přijdou a řeknou: vím, že jsi měl pravdu, myslel jsi to se mnou dobře, i když jsem ti tehdy nevěřil.

Pokud byste na druhé tlačil, aby se vám přizpůsobili, pravděpodobně vyvoláte odpor a konflikty. Nemáte právo druhé měnit, když to sami nechtějí a momentálně na to nejsou zralí – a i kdybyste to zkoušel, nefunguje to.

Přeji vám, aby se vám dařilo vyjádřit svůj názor s respektem k vnitřnímu vesmíru druhého.

Alena Večeřová Procházková

Diskuse 0

Nejlépe hodnocený komentář:

Nenašli jste odpověď na svůj problém?

Pokud máte roční nebo dvouleté předplatné, můžete nám poslat svůj dotaz.