Přítel se na mě utrhuje kvůli banálním věcem, například proč si beru tenhle ručník, že jsem na výletě nevěděla, kde je pokladna, kam přesně jít… Často se staví do role soudce nebo učitele a kritizuje mě. Nechce se bavit o práci, když se zeptám, jaký měl den, vyletí, že se nebude bavit o problémech. Na co má chuť při snídani nebo v obchodě, co uvaříme? On odvětí, že se mě taky neptal, jak má natřít plot. A že mám jen samé otázky… Snažím se jim už vyhýbat. Když jsem ho upozornila, že mu kouká cedulka u mikiny, ať ho prý „nebuzeruju“, že to je jeho věc.
Z naprosté pohody přijde slovní útok, někdy i před lidmi. Pak často mlčí i několik dní… Dokáže být pozorný, hodný a pomáhající a najednou nepříjemný, všechno špatně. K jiným se tak nechová, s těmi je v pohodě. Říkala jsem mu, že mě to zraňuje a není mi v tom dobře, že v tom nechci být a že k jiným ženám si to nedovolí, jen ke mně. V poslední době už i brečím, když se něco takového stane. Jak mu nastavit hranici a vykomunikovat, aby k těmto konfliktním situacím nedocházelo?
Bea, 47 let
Názor odborníka
Beo,
z toho, co sdílíte, vnímám, že ve vztahu zažíváte ostrý kontrast – chvíle blízkosti se střídají s takovými, které vás zraňují a vyčerpávají. Popisujete okamžiky, kdy vás zasahují partnerovy podrážděné komentáře. Kritická nebo ironická poznámka vás zaskočí natolik, že tělo reaguje slzami. Ty jsou signálem, že je pro vás situace náročná a že se vás hluboce dotýká.
Když přijde silná vlna emoce, je možné ji nejprve nechat projít tělem – dopřát si čas, zůstat v tichu, případně krátce pojmenovat, co se v tu chvíli děje: Teď jsem rozrušená, potřebuji chvíli pro sebe. Na své pocity máte právo. Je důležité dovolit si je prožívat.
Teprve později, když se tělo trochu zklidní, bývá snazší říct víc: Když slyším, že mám samé otázky, cítím se zraněná. Potřebuji to jinak. V komunikaci nerozhodují jen samotná slova – i tón hlasu, tempo řeči, výraz obličeje a postoj těla vysílají silné signály. Druhý pak reaguje na celý tento „balíček“. Někdy méně slov a klidnější tón vyjádří víc než dlouhé vysvětlování.
Už tím, že jste dokázala nahlas říct, že vás takové chování zraňuje, jste udělala důležitý krok směrem k sobě. Pokud máte dojem, že jsou vaše hranice opakovaně překračovány, můžete je chránit i činem. Třeba ukončením rozhovoru – odejít z místnosti, vzít si čas pro sebe: V tomto se teď necítím dobře, potřebuji na půl hodiny odejít. Takové kroky nejsou odmítnutím druhého, ale péčí o sebe.
Mohlo by vás zajímat
Ve vleku minulosti
Jak poznat, že nereagujeme na chování partnera, ale na událost zasutou hluboko v paměti?
Přečíst článekUžitek může přinést nejen sdílení svého prožívání, ale (když jsme v pocitu bezpečí) také doptávání se druhého: Jak to máš ty? Co potřebuješ? Jak to slyšíš, když říkám… ? Tímto hledáme prostor, kdy se můžeme setkat – nejen každý sám za sebe, ale i jako partneři. Vztah se pak stává společným objevováním toho, jak nám spolu může být dobře.
Důležité je mít i zdroje a bezpečná místa mimo partnerský prostor, kde se cítíte přijatá a kde můžete čerpat sílu. To může být rodina, přátelé, příroda nebo činnosti, které vás naplňují. Čím víc těchto zdrojů budete mít, tím snáz udržíte hranice i v náročných chvílích. Nasměrovat vás může i terapeutický rozhovor – bezpečný prostor, kde vaše potřeby i pocity dostanou potřebnou pozornost.
Je cenné, že si všímáte i chvil, kdy partner dokáže být pozorný, laskavý a pomáhající. Zastavení se u těchto okamžiků může posilovat vzájemný respekt a připomíná, že vztah může přinášet i blízkost a že mezi vámi existují chvíle, kdy je vám spolu dobře. Právě ony mohou být základem, na kterém lze postupně stavět a směřovat k porozumění jeden druhému.
Zároveň je dobré připomenout, že partnerské soužití by nemělo být o tom, abyste se dlouhodobě učila snášet něco, co vás zraňuje, a hledala bezpečí hlavně mimo něj. Pokud se i přes vaši snahu opakovaně děje, že se necítíte viděna a slyšena, je důležité položit si otázku, jestli je to pro vás prostředí, ve kterém chcete zůstávat.
Možností je víc – někdy se daří hledat novou cestu přes dialog, párovou terapii nebo hlubší porozumění. A někdy se ukáže, že největším projevem péče o sebe je i odvaha z takového vztahu odejít. Obojí je legitimní, ať už zvolíte kteroukoliv cestu. Vztah má být prostorem, kde se oba cítí v bezpečí. Pokud se dlouhodobě cítíte zraňovaná, stojí za to hledat i širší pohled na to, co vám partnerství přináší.
Praktické tipy – shrnutí pro podobné situace:
- Dovolit si cítit je v pořádku. Emoce nejsou slabost, ale kompas.
- Nespěchejte s reakcí. Stačí krátká věta nebo pauza.
- Veďte s partnerem klíčové rozhovory v době, kdy se vaše tělo cítí bezpečně. Doptávejte se.
- Vědomě dýchejte a zpomalte. Vědomý dech a klidný hlas pomáhají, aby sdělení zůstalo slyšitelné a nepůsobilo jako protiútok.
- Používejte „já“ věty: Cítím… potřebuji… místo hodnocení partnera.
- Vnímejte i neverbální rovinu. Tón, postoj, výraz obličeje mluví stejně hlasitě jako slova.
- Popisujte, nehodnoťte. Vyhněte se slovům „vždycky“ nebo „nikdy“. Mluvte o konkrétní situaci, ne o povaze partnera.
- Ocenění má velkou sílu – všímejte si i toho, co funguje.
- Ptejte se partnera, jak věci prožívá on. Budujete tím párovou mysl.
- Hranice lze vyjádřit i činem: pauzou, odchodem, návratem později.
- Mějte opěrné body i mimo vztah – rodinu, přátele, činnosti, přírodu.
