Dobrý den,
byla bych strašně ráda, kdyby mi tu někdo poradil, nebo pomohl… Už rok a půl chodím každý týden na terapii. Můj největší problém je ten, že nedokážu komunikovat. Když se mě někdo cizí na něco zeptá, tak se mi sevře hrdlo a nedokážu říct ani slovo. Většinou jen kývnu – ano, nebo ne.
Už nevím, co s tím mám dělat. Terapii mi to docela znepříjemňuje, pan doktor to všechno chápe, ale nevíme, co s tím. Když u něj sedím, tak mi prvních 20 minut trvá, než se rozmluvím, a pak už není čas na řešení konkrétního problému.
Odmalička jsem byla odmítána, jak v rodině, tak ve škole, a nějak se to ve mě zvrtlo a následkem toho cizím lidem nedokážu odpovídat. Pouze kývnu hlavou. I svému doktorovi. Strašně bych se chtěla naučit komunikovat, ale stud je v mém případě opravdu extrémní. (Jak říká můj pan doktor – enormní.) Mám problém i nakupovat nebo mezi lidmi vůbec být.
A tak bych potřebovala poradit, jestli nevíte, jak tohle překonat. Stud v mém případě udělá opravdu hodně a ani já, ani pan doktor, ani moji blízcí neví, co dělat. Nechci, aby to vypadalo, že si tu stěžuji, já pouze hledám pomoc… Moc děkuji za případnou odpověď.
B.
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji vám za dotaz i za důvěru. Líbí se mi váš dotaz. Je jasný, přímý a bez zbytečných slov. Asi proto, že slovy zřejmě obecně dost šetříte…
To, že je člověk odmala odmítán v rodině i ve škole, se určitě může projevit jeho strachem z lidí, zvýšenou mírou studu a zhoršenou schopností komunikace. Nejspíš se to asi také projevuje sníženým sebevědomím a hlubokým vnitřním přesvědčením o tom, že pro ostatní lidi není dost dobrý. To vše dohromady pak vede k tomu, že se člověk ostatním vyhýbá. A protože se jim vyhýbá, nemůže se přesvědčit o tom, že to všechno může být třeba jinak. Až potud je vše pochopitelné, ale na tohle jste se zřejmě neptala. To dobře víte. Vy se tážete, co s tím.
Už rok a půl chodíte jednou týdně na terapie. Zdá se to být jako dlouhá doba na to, aby se nic nelepšilo. A nabízí se rada, abyste vyměnila terapeuta. Ale na terapii to žádná doba není. Takhle dlouho může klidně trvat. A klidně i bez nějaké viditelné změny. Přesto byste terapeuta asi měla vyměnit. Tedy za předpokladu, že je pravda, co píšete. Že ani pan doktor už neví, co s vámi. Terapie může být dlouhodobá. Ale terapeut by se neměl dostat do situace, že nebude vědět, co s pacientem. Měl by v každý okamžik rozumět tomu, co se v procesu terapie odehrává. A pokud tomu nerozumí a neví, co by se mělo dělat dál, měl by sám poslat pacienta k někomu jinému.
Další věc, kterou byste mohla udělat, je změnit typ terapie. Ač se ta vaše zdá poměrně intenzivní, možná je jednou týdně málo. Možná (ač se to zdá nepochopitelné) potřebujete víc než jen individuální formu. Možná byste mohla zkusit skupinovou terapii. A pokud by jednou týdně nestačilo, co třeba stacionář? Nebo rovnou hospitalizaci s terapeutickým programem?
Víte, potřebujete zažít něco, čemu se odborně říká emoční korektivní zkušenost. Potřebujete si zažít situaci, kdy budete mluvit s (a před) lidmi a ono to nebude nepříjemné. Potřebujete zažít, že vás nikdo neodmítne… To postupně odplaví váš stud. A to je to, co vám má váš terapeut zprostředkovat…
Držím vám palce,
Pavel Král
