Dobrý deň,
mám osemnásť rokov a som v prvom ročníku na výške. Problém je v tom, že ma škola vôbec nebaví. A pripadá mi to ako zabíjanie času.
Pred rokom sme mali s priateľom plán ísť si zarobiť do Talianska, kde má jeho teta hotel a bývať spolu. Lenže rodičia o tom ani počuť nechceli. Pretože oni výšku majú.
Každý deň som musela počúvať prednášky o všetkom možnom. A tak som nakoniec pre pokoj v rodine šla. Teraz však ľutujem, že som si nestála za svojím. Naši by si predsa zvykli, že som na výšku nešla a všetko by bolo fajn.
Aby ste si nemysleli, že som nejaké nerozvážne decko: Ja viem že vysoká je dôležitá. Ibaže niekedy nechápem prečo, keďže teraz sú nezamestnaní aj tí, čo výšku majú. Aj môj otec ju má je nezamestnaný. A to bol ďalší dôvod, prečo som chcela ísť: aby som pomohla našim po finančnej stránke.
Dosť som nad tým vtedy premýšľala. Chcela som ísť, zarobiť si, naučiť sa jazyk a potom ísť na výšku: odbor tlmočníctvo, Taliansky jazyk. A študovala by som to, čo ma baví. Ale teraz je to iné.
Bývam s priateľom (naši neboli proti), chodím do školy a cez víkendy do práce. Všetko vyzerá byť v pohode: ja bývam s priateľom (tak, ako som chcela) a chodím do školy (tak, ako chceli naši). Lenže naši sa veľmi netrápia tým, čo chcem ja.
Mám dobrých rodičov. Vždy sa o mňa starali a chápem aj ich obavy. Len neviem, či je lepšie, keď sú šťastní oni a ja sa trápim, alebo keby som ja mala to, čo chcem a oni by boli naštvaní. Najradšej by som dala škole zbohom.
Neviem ako to riešiť. Tak vás prosím o radu.
Zuzana
Názor odborníka
Četla jsem si několikrát, co jste napsala, abych se nějak zorientovala v tom rozhodování, ve kterém se zdá, že jste se ocitla.
Nejdříve jste říkala, že jde o rozhodnutí, co máte dělat teď. Když jsem ale spolu s vámi přemýšlela, co je na jedné straně a co na druhé, ani mi to moc nepřipadalo jako varianty. Z vašich slov dost jednoznačně zní, co si myslíte, že je dobré, co byste měla dělat.
Litujete, že jste nešla za svým už tehdy. Současné chození na vysokou je pro vás ztráta času, víte, že rodiče by si zvykli a bylo by to fajn. Jakoby se tedy zdálo, že co je dobré víte sama a hledáte tedy spíš potvrzení, abyste mohla udělat to, co jste udělat chtěla… nebo je ve vás ještě stále nějaká nejistota?
Jako byste uvažovala, podle čeho je dobré se rozhodovat: kdy se máte rozhodnout sama za sebe, podle svého rozumu a cítění, a kdy se podřídit někomu, jehož názor pro vás v dané situaci hraje důležitou roli. V tomto případě jsou to rodiče, říkáte.
Myslím, že není v mých možnostech říct vám, co máte dělat: Jestli máte poslechnout rodiče a zkoušet to ještě nějakou chvíli, abyste se přesvědčila, že jejich soud buď měl smysl, nebo ne. Nebo vám říci, že musíte jít za svým, čím dříve tím lépe. A ani si nemyslím, že to je to, co hledáte.
Možná se můžeme spíše zorientovat v tom, jak lze zjistit, co je pro vás dobré – co je dobré v této situaci udělat. A na to by bylo nejlepší, abyste si o tom s někým promluvila. Napadá mě, že nejspíš s vašimi rodiči, protože o nich píšete, že jsou to dobří rodiče. A pokud to tak opravdu cítíte, jak by je pak mohlo těšit, že vy se trápíte?
Možná to není první ani poslední situace, kdy si myslíte něco jiného než oni a chcete se podle toho zachovat. Možná to tak chápou i vaši rodiče: Je to situace, kdy se dcera chce v důležité věci zachovat jinak, než si my myslíme, že je to pro ni dobré.
A tak si říkám, jestli si nemůžete nějak pomoci vzájemně – aby oni měli spokojenou dceru, která jde za tím, co chce, a vy zas měla rodiče, kteří vám budou dělat životní rádce, jen když o to budete stát.
Přeji vám hodně odvahy otevřít věci, které jsou možná těžké, a hodně plodů, které za to sklidíte!
Kateřina Novotná
