„Kéž by se stalo něco jinak nebo abych to aspoň měla jinak v sobě,“ uvažuje nešťastně Amálie. „Z terapie odejdu vždycky tak nadšená, a pak nějak zapadnu do svých kolejí. Asi by se muselo něco zásadního stát, nevím co… Potřebovala bych, aby mě někdo z mého života vytrhl. Drtí mě, jak je pořád stejný, ničím nezajímavý. Vždyť už k vám chodím takovou dobu, nemělo by být něco jinak? Můžu se vůbec změnit? Nedokážu udělat žádný radikální krok. Nechci dát výpověď, bojím se, že lepší práci nenajdu. A taky se nechci seznamovat na sílu. Ani opustit byt, kde žiju, ale zároveň s tím nejsem spokojená. Prostě jsem nějak uvízla. Jsem zaseknutá v životě. Nechci takhle žít, ale žiju. Rozumíte mi?“