„Kéž by se stalo něco jinak nebo abych to aspoň měla jinak v sobě,“ uvažuje nešťastně Amálie. „Z terapie odejdu vždycky tak nadšená, a pak nějak zapadnu do svých kolejí. Asi by se muselo něco zásadního stát, nevím co… Potřebovala bych, aby mě někdo z mého života vytrhl. Drtí mě, jak je pořád stejný, ničím nezajímavý. Vždyť už k vám chodím takovou dobu, nemělo by být něco jinak? Můžu se vůbec změnit? Nedokážu udělat žádný radikální krok. Nechci dát výpověď, bojím se, že lepší práci nenajdu. A taky se nechci seznamovat na sílu. Ani opustit byt, kde žiju, ale zároveň s tím nejsem spokojená. Prostě jsem nějak uvízla. Jsem zaseknutá v životě. Nechci takhle žít, ale žiju. Rozumíte mi?“
Rozumím. Rozumím rozporu, který Amálie nejspíš zažívá. Pocitu, že by se asi něco měnit mělo, a ono se to zkrátka neděje. Rozumím přání vnějšího zásahu, prosbě, aby do života něco přišlo. A rozumím neštěstí, které může plynout z toho, že se zdánlivě nic nemění.
Amálie by se chtěla změnit. Přirozená zakázka. Kdo z nás by nechtěl být v něčem trochu jiný, mít něco jinak. Změnit vztah, tělo, duši. Vždyť od toho je přece terapie, od toho jsou konzultace, poradenství, koučink, rozvojové kurzy, sebezkušenostní skupiny. Vždyť na to musí být postup. Konkrétní kroky, doba, čas, něco, co by se třeba dalo i změřit. Co můžeme ohraničit, pojmenovat, a hlavně něco, na co se můžeme spolehnout, že bude zdrojem kýžené změny. Stačí to přece jen udělat.
Změna možná a nemožná
Nedávno mi kamarádka líčila, že oslovila terapeuta, zda by k němu mohla začít docházet. Kývl a naúčtoval jí za první sezení nezvykle vysokou cenu. Na dotaz, čím to, odpověděl: Z mojí zkušenosti budou naše sezení velmi efektivní. Bude nám jich stačit jenom pár, tudíž nebudeme muset spolupracovat dlouho. Cena je vysoká, ale díky efektivitě terapie bude vlastně levnější.
Kamarádka už k němu nešla – a myslím, že dobře udělala. Ale je to lákavá představa, což? Přímo neodolatelná: změna, kterou si přejeme, přijde do pár týdnů. Jenom si něco uvědomíme, přerámujeme, pochopíme, přeprogramujeme a bude to prostě fajn. Všechno jinak. Svět nám zrůžoví a náš život dostane smysl. Možná jsem teď v někom vzbudila neodolatelnou touhu zmíněného terapeuta kontaktovat. Ale asi tušíme, že v tom nejspíš bude háček. Změna nejde tak lehce.
Než se vrátíme k Amálii a v myšlenkách do vašich vlastních příběhů, zmíním ještě telefonát s jinou svojí kamarádkou, psycholožkou: Představ si, že jsem potkala paní, která má za sebou měsíční kurz „nejmenované psychoterapeutické metody“. Aby ses z čehokoliv vyléčila, musíš si dokola opakovat: „Jsem zdravá, jsem zdravá, jsem zdravá…“ Třeba stokrát. A ono se to stane. Chápeš to? Prý je kvalifikovaná na terapeuta. Chápeš, že je přesvědčená, že takhle bude pomáhat lidem?
Kamarádka z toho byla zoufalá, já jsem cítila klid a pochopení. Pro všechny, kteří v prvních chvílích, kdy na ně dolehnou duševní obtíže, tlak či nároky, vyhledají samozvané terapeuty, kteří jim slibují změnu snadno a rychle. Ono totiž už jenom to, že někdo slibuje změnu, má své úskalí. Možná proto, že o změnu v mnoha ohledech třeba vlastně ani tolik nejde.
Životní počasí
Zkusme se teď společně zastavit nad našimi životy a vším, co se v nich děje, jaké vichřice s námi lomcují. Někdy je to klidný vánek, někdy pořádná bouřka, někdy možná i tsunami. Neustále se přizpůsobujeme, měníme, aniž bychom třeba i chtěli. Někdy nás přepadne pocit, že je pěkně dusno, a už tak zoufale potřebujeme, aby zapršelo (třeba v případě Amálie). Ale počasí ne a ne se umoudřit.
V případě skutečného, nikoliv metaforického počasí jsme nastaveni ho prostě přijmout, jak je. Stejně s ním nic neuděláme. Víme to. Ale v případě našich duševních životů jsme mnohdy vedeni k myšlence, postoji či předsevzetí, že „vlastní život máme ve svých rukou“. Což je pravda jen částečně.
Viktor Frankl pracuje s pojmem dereflexe. Je to technika, metoda a vlastně i životní přístup, kdy těžíme z toho, že místo abychom prahli po změně, usilovně se snažili, napínali všechny síly k tomu, abychom se změnili, zlepšili, něco dokázali, uděláme třeba pravý opak, nebo dokonce vůbec nic.
Další psycholog z jiného humanistického směru Carl Rogers tvrdí, že všechno dobré člověk v sobě už svým způsobem má, jen potřebuje vhodné prostředí, aby ono dobré mohlo zkrátka růst. Máme v sobě sebeaktualizační tendence a tyto vnitřní síly nás vedou dobře. Jen na to zkrátka není vhodný čas nebo prostředí.
V rámci teorie pole pak narazíme na myšlenku, že změna už přítomná je. Děje se už jen tím, že na ni pomyslíme. A jsou věci, které se mění mimo naši vůli nebo snahu – určitě si sami vzpomenete na životní momenty, které se vám prostě děly. Na vás bylo vybrat si přístup, postoj, vybrat si, jak danou událost vyhodnotíte a pojmete.
Nenechte se zmást, tento článek nechce nabádat k nihilismu nebo nicnedělání. Ale spíše k netlačení. K vlídnosti. Ke klidu, jaký plyne z vědomí, že ne vším můžeme pohnout. Ne všechno můžeme změnit.
Hledat, co můžu
A teď zpátky k Amálii a jejímu životu. Má pocit, že stojí na místě a neděje se vůbec nic – je nespokojená v práci, nemá blízké vztahy, její bydlení neodpovídá představám. Amálie má na sebe veliké nároky. Mnoho jejích vět začíná: „Vždyť já bych přece měla…“ Měla by mít manžela, možná i dítě, ačkoliv sama se jako matka ještě necítí. Ze strany rodičů cítí zklamání: „Amálko, mě tak mrzí, že jsi sama…“
„Ale já nevím, jak mám s někým být! Navíc, nikdo se mnou být nechce!“ chtělo by se Amálii na matku zakřičet. I když ví, že to nemyslí špatně. Matka ji k sobě váže velmi těsně, úzkostně: „Aby se o tebe někdo staral. Vždyť co, chudáku, budeš sama, pořád ve spolubydlení, to není žádný život. Vždyť ti je třicet…“ Jako by to Amálie nevěděla.
Moc dobře ví, jak by její život měl vypadat, už od dětství, kdy do ní matka, otec a vlastně i babička promítali své vlastní představy a částečně nenaplněné touhy. Klavír, kytara, housle, pořád něco uměleckého…. Moje přání to nebylo. Ale musela jsem tam chodit, denně cvičit. Když se mi nedařilo, byli naštvaní, podráždění, trestali mě odmítnutím. A ve škole to samé. Nedokážete si představit to zklamání, když jsem odešla z medicíny. „Fyzioterapeut, to je každej druhej… to jsi prostě masérka, ne?“ Na tuhle tátovu reakci nikdy nezapomenu…
Asi si dokážete představit, že Amálie uvízla ani ne tolik v životě, jako ve svých myšlenkách. V tvrdém přístupu k sobě samé, že teď, když začala chodit na terapii, rozhodla se do sebe investovat, musí být změna vidět, cítit, poznat. Musí se něco dít nebo by alespoň v co nejkratší dohledné době mělo. Možná má v sobě pocit, že by to mělo poznat i okolí. Měl by přijít nějaký „úspěch“. Musí se snažit. Nesmí zklamat. Nesmí znova selhat. A už vůbec ne v terapii…
Jenže v jejím životě se zdánlivě neděje nic. Prakticky to vypadá na neúspěch. Další selhání. Jen se zase potvrdí, jak jsem neschopná. Další věc, co mi nejde…
Tady se nabízí slavná věta Arnolda Beissera: „Změna přichází, když se člověk stává tím, kým je. Nikoli když se snaží stát tím, kým není.“ Sám Beisser měl velký, těžký životní příběh: do jeho života aktivního profesionálního sportovce zasáhla těžká nemoc, jež ho upoutala na lůžko bez možnosti pohybu. I přesto našel smysl a jako psychiatr pomohl mnoha lidem právě skrze svůj přístup a myšlenky. Skrze přijetí, smíření, skrze hledání toho, co může.
V životě to je někdy těžké. Z mnoha stran přichází instrukce: „Přej si, bojuj, snaž se. Když nemůžeš, zaber a ono to půjde.“ Tak se začneme snažit. Dělat maximum, zkoušet tisíce metod, technik, nutit se k výkonu. Usilovat o změnu. Reálně můžeme mít v sobě pocit, že prorážíme hlavou zeď. Když dám opravdu velkou ránu, tak to přece půjde, ne? Když budu bušit dost dlouho, nakonec to dokážu…
Možná dokážeme, zvládneme to urvat. Možná se vážně přemůžeme k čemukoliv. Ale cena, kterou zaplatíme, a také bolest může být až příliš velká. Chci nabídnout jiný přístup k životním změnám: důvěru k procesu.
Dovolit změně, ať se děje
Zkuste si teď na chvíli zavřít oči a procítit, že byste se přestali snažit. Přestali vymýšlet, jak něco udělat, zařídit, překonat, zvládnout. Zkuste si představit, že nemusíte o nic usilovat. Stane se to, protože změna už přítomná je. Jen se bude dít svým tempem a možná nabere směr, který bychom sami nevymysleli.
Možná k tomu ještě něco potřebujete. Dozrát, něco si uvědomit nebo ještě trochu podpory, času, dočerpání energie. Možná teď na kýženou změnu není ten správný čas. Možná jste v procesu, kdy se něco děje a přesně takhle je to správně. Přesně tak, jak to je, to má být.
Jsme v procesu. Něco zraje a my můžeme přihlížet. Můžeme v tom být, pozorovat a hledat pro sebe to dobré. Rozhlížet se, čerpat, těšit se z toho, co je. Ostatní se dít bude, protože je to v nás. Je naše přirozenost, aby se událo to správné – ale až přijde čas.
Jak vám teď je? Jaký máte pocit z představy, že se nějak záměrně neměníte, nederete se k vytouženému cíli za každou cenu? Možná jste právě uvnitř nějaký pohyb ucítili. Možná to byl závan klidu. Nebo jste zahlédli něco nového, jiného. Něco, na co jste se dosud třeba ani podívat nemohli, protože jste měli zrak upřený jiným směrem.
Amálie naplno pocítila tlak, který na sebe měla. Zvědomila si, jak moc po sobě vlastně chce. Viděla, kolik přání ve skutečnosti není jejích. Ucítila obří balvan očekávání nejbližších – zároveň ale začala cítit sebe. Začala si uvědomovat, že svůj život skutečně nežije tak, jak si původně myslela. Se svým smutkem, strachem a obavami ale přehlížela plno pozitivních skutečností, které byly stejně reálné.
Z těch začala postupně, pomalu čerpat sílu. Uvědomila si, jak moc se upínala k jedné ideální představě. Sama si ji nazvala úspěšná Amála. Ta, kterou se doma budou moci chlubit, která bude nejlepší dcerou na světě a udělá své rodiče šťastné. V tom příběhu ale zapomněla na sebe a na život, který se někdy děje zkrátka jinak. Kterému máme možnost přihlížet a brát si z něj to hezké tak, jak je.
Amálie hodně přemýšlela, kým vlastně je. Nikdy dřív se nad tím nepozastavila. Kým je, když neplní očekávání druhých? A stejně tak se můžeme zastavit i my:
- Co bychom si přáli teď, sami pro sebe? Co potřebujeme právě v tuto chvíli?
- Co je pro nás naplňující?
- Co můžeme, i když některé zásadní věci ve svém životě nezměníme?
- Co je ten nejmenší vlídný krok k sobě, který můžeme udělat?
- Co nám pomůže k přijetí toho, jak věci jsou?
Amálie zůstala v práci, ve které je. Zatím žije sama. V bytě, kde je jí vlastně hezky a má tam své útočiště. Začala více cestovat, utrácet za sebe vydělané peníze. Přestala tolik myslet na budoucnost, alespoň pro tuto chvíli. To ji nyní dělá šťastnou. Zvažuje, že si pořídí pejska. Zvířata odmala zbožňovala. Teď sbírá odvahu k závazku, ale cítí, že je to něco, co by si přála ona sama pro sebe.
Dovolit si netlačit, odevzdat se procesu, důvěřovat, že dobré věci se stanou… to všechno chce velkou odvahu. Sejmout ze sebe tlak. Počkat. Dýchat. S vlídností přijímat, co se právě děje. Pozorovat… Velké věci, které někdy žádají více duševní síly než urputná změna. Než něco, co ze sebe zkrátka vydřeme nebo co si vydupeme.
Částečně je to i odpověď na otázku, co je výsledkem terapie, práce na sobě. Někdy vlastně „nic“. Nic a přece všechno v tom ohledu, že ačkoliv se náš život nemusí viditelně či radikálně proměnit, jsme v něm jaksi šťastnější, spokojenější, smířenější, klidnější, optimističtější a možná i trochu odevzdanější. Jsme v tom autentičtí.
Moc bych každému přála, aby našel i v období změn trochu klidu. Mnohdy se od nás čeká, že každou změnu přivítáme a přetvoříme v něco dobrého. Jenže někdy to prostě nejde a vlastně bychom nic takového po sobě neměli chtít. Někdy namísto aktivity potřebujeme nedělat nic. Dýchat, být a vnímat. A pak se třeba něco stane. Protože změna už se děje. A všechno má ten správný čas.
