Dobrý den,
starosti nám dělá devítiletý syn. Šikovný, chytrý a kamarádský kluk, mazlivý, ve škole mu to jde.
U nás už ale přerůstá všechny naše hranice trpělivosti. Pro ošklivé slovo nejde daleko, utrhuje se na nás, včera byl sprostý i na mě. Manžel nevydržel a seřezal ho, bohužel dost – jeho sestru (dvojče) to vyplašilo natolik, že několik dalších hodin byla úplně vedle. První synova slova dnes ráno byla „táta je zlej“.
Svým způsobem manžela chápu, on z toho potom byl děsně ztrápený. Jenže zákazy nepomáhají, sliby nepomáhají, dokonce na nás začíná začíná ukazovat rukou, jakože nás chce praštit. Dle mého má (stejně jako já) lehkou mozkovou dysfunkci, i když v PPP nezjistili nic – byli jsme tam kvůli odkladu.
Dětem se snažíme věnovat, máme diář, kde za špatné chování (rozumně) dám bod, za tři už je zákaz nějaké akce. Ale na syna krom zákazu tréninku nic neplatí, a to dělat nechci. Pokud syn něco nesmí, vyvádí, a i když trváme na svém, málokdy se nám ho podaří přesvědčit, aby splnil, co musí a co slíbí. Nevím jak na něj a včera jsem měla pocit, že jsme selhali.
Jak si prosadit, že u nás doma se sprostě nemluví, rodičům se neodmlouvá (také v nějaké míře, je jasné, že občas odmlouvá každý, i dospělák), a sestře se neubližuje? Pro diskuzi doma dáváme prostor.
Míša
Názor odborníka
Milá Míšo,
děkujeme, že se na nás obracíte s žádostí o radu, je vidět, že to doma opravdu nemáte lehké a že vás syn dokáže pořádně potrápit. Má potřebu se vám vymezovat i způsoby, které jsou mimo rámec vašich rodinných pravidel. Z nějakého důvodu to tak potřebuje, otázka je, z jakého. Z informací, které od vás mám, to nejspíš nevyčtu a mohu se tedy jen domnívat.
Navštivte poradnu i psychologa
Určitě bych vám doporučila navštívit dětského psychologa, se kterým můžete celou situaci probrat a on se vás může doptat na další podstatné věci. Aby totiž bylo možné pochopit, co se vlastně v synovi děje, najít možnosti řešení a poradit vám, jak k němu přistupovat, je potřeba znát vaši rodinnou situaci, nakouknout do její atmosféry, norem, pravidel, vzorců chování a vztahů. Důležitá je také synova anamnéza, informace o tom, od kdy máte ve vztahu se synem problémy, jak se měnilo jeho chování v průběhu jeho vývoje, jaké má za sebou zážitky a zkušenosti, jak prožívá různé situace, jaký je jeho temperament a celkové ladění, jak se chová k ostatním lidem, jak zvládá autoritu učitele, jak je na tom s vrstevníky, jak tráví svůj volný čas atd.
Pokud si myslíte, že by syn mohl trpět některou z poruch školních dovedností nebo poruchou pozornosti, tedy ADHD (dříve se označovalo jako lehká mozková dysfunkce), pak vám doporučuji navštívit pedagogicko‑psychologickou poradnu znovu, přece jen v předškolním věku může být na přesnou diagnostiku brzy. Na druhou stranu, diagnóza ADHD je spíš škatulka a jen těžko může chování vašeho syna zcela vysvětlit. Podle mého názoru jde spíš o nějakou formu vzdoru a zvýšenou agresivitu, která vyjadřuje nějakou synovu neuspokojenou potřebu nebo přání, případně obavu z něčeho nebo úzkost. Důvody jsou tedy spíš psychosociální.
Nastavte pravidla a dodržujte je
Pokud jde o to, jak v rodině nastavit pravidla a pomoct tomu, aby je děti respektovaly, pak je důležitých několik věcí:
-
Pravidla jasně zformulovat a vysvětlit jejich důvod, význam, smysl a přínos pro všechny členy rodiny.
-
Jasně a srozumitelně říct, jaké jsou důsledky porušování pravidel, a to nejen pokud jde o tresty, ale také o pocity členů rodiny, celkové fungování a budoucí vývoj rodiny a jejích členů apod.
-
Vysvětlit také pozitivní důsledky dodržování pravidel – co to kterému členu rodiny přinese dobrého, jaký z toho budete mít užitek.
-
Jít příkladem, být tím nejlepším vzorem.
-
Být důsledný a pravidla dodržovat vždy. Samozřejmě vždy se najdou odůvodnitelné výjimky, ale neměli byste se nechat přesvědčit a ustoupit i tehdy, když vám se to odůvodnitelné nezdá.
-
Být důsledný v případě porušení pravidel – vždy porušení jasně pojmenovat a vyvodit domluvené důsledky.
-
Vyhýbat se fyzickým trestům a ponižování dítěte. Dochází tím spíš k narušování vztahů mezi trestajícím a dítětem a vyvolává atmosféru strachu, která má negativní vliv na všechny. Kromě toho jde o agresivní akt, který není dobrým modelem pro dítě, vlastně mu tím ukazujete, že fyzické násilí je „normální“ reakcí. Navíc i ten, kdo dítě fyzicky potrestal, pak čelí pocitům viny, což dítě může vytušit. I když je situace hodně vypjatá a vztek by se dal krájet, pokuste se zareagovat jinak. Můžete řešit situaci až ve chvíli, kdy budete mít chladnější hlavu.
-
Když dítě něco provede, chová se špatně, je na vás zlé, mluvte s ním o tom. Ptejte se ho, proč se tak chová, jak se zrovna cítí, co vám vlastně chce sdělit. Možná vám nebude úplně umět odpovědět, ale i tak je důležité vyjádřit mu tak váš zájem o něj a otázkami ho tak trochu směrovat. Říkejte mu také to, jak se cítíte vy a jak jeho chování rozumíte, jak ho vnímáte.
Projevujte zájem a oceňujte
Obecně je důležité doma s dětmi hodně mluvit a projevovat zájem o ně a o to, co dělají a jak se cítí. Kdykoli je sebemenší důvod, je dobré je chválit a upozornit na jejich úspěchy. Chybou je snižovat a znehodnocovat úspěchy dítěte kvůli tomu, že třeba zlobilo. Je důležité dítě nikdy neponižovat, i když něco provede. Nemělo by se cítit jako špatné, mělo by vědět, že špatné je to, co udělalo, ne ono samo.
Měli byste také vyjádřit svou důvěru v to, že to příště bude lepší. Je to sice těžké, pokud máte opakovanou špatnou zkušenost, ale pro dítě je to důležité. Pokud ho už máte zaškatulkované jako zlobivé, zlobení od něj očekáváte a přistupujete k němu tak, že určitě zase bude odmlouvat a chovat se zle, tak to tak nejspíš bude. Dejte mu najevo, že ho máte rádi a věříte, že je v jádru dobré. Vyjadřujte pozitivní očekávání a oceňujte, když se zachová dobře. Ukažte mu, že vám v tu chvíli dělá radost a oceňte ho.
Napsala jsem vám spíš takové obecné rady k výchově, ale jsem si jistá, že po hlubším poznání celého příběhu vám psycholog osobně může poradit mnohem podrobněji a konkrétněji. Chci vás povzbudit v tom, abyste neváhala nějakého navštívit. Kromě toho, že vám může pomoct zlepšit vaši rodinnou atmosféru a postupně měnit vzorce synova chování, uleví se nejspíš i vám, když budete situaci více rozumět.
Milena Nováková
