Při čtení článku o citově nezralých rodičích jsem si promítla celou svou terapii, z níž jsem mimochodem utekla, když jsem si začala uvědomovat mnohé souvislosti. Stále přemýšlím o konceptu pravého já. Každý z nás se jako dítě dokázal radovat ze života, mnohdy navzdory šíleným vnějším okolnostem. Pak se začal přizpůsobovat okolí, až nakonec dospěl a musel převzít odpovědnost za svůj život.
V této fázi už samozřejmě není tak bezstarostný jako v dětství a cítí nostalgii po tom, kým byl. Není to snad přirozená součást dospívání? Zmíněná kniha tento proces nazývá ztrátou sebe sama. Zajímalo by mě, kým bych byla, kdybych se chovala v souladu se svým pravým já. Nebyla bych stále nezralým člověkem, který si chce jen užívat života jako dítě? Vždyť dospělost a převzetí odpovědnosti za svůj život i za život svých dětí znamená také vzdát se mnoha věcí. Nakonec nikdo není tím, kým byl v dětství.
Stále bojuju s myšlenkou, zda se k terapii vrátit. Mám kariéru, manželství, děti. Vztah a manželství mi do života přinesly bezpečí, které jsem do té doby nepoznala. A představa, že to všechno je falešné, protože tam není to pravé já, je pro mě velmi znepokojující a cítím úzkost. Kvůli ní jsem šla do terapie. Existuje vůbec nějaký koncept správného dospívání? Možná se na celou věc podvědomě dívám ze špatné perspektivy.
Andrea, 35 let
Názor odborníka
Milá Andreo,
díky za podnět k zamyšlení, na který vám mohu odpovědět jen jako autorka článku a žena, která už 65 let prochází emocionálním zráním a sama se stále za zcela emociálně zralou nepokládá. Nic totiž není stoprocentní a všechno má svou škálu. Navíc každá etapa života přináší nové výzvy, jimž musíme čelit, stejně jako se ve škole posunujeme od poznávání písmenek až ke složitému textu. A pokud nám v předchozí životní etapě něco nešlo, jsme s tím opět konfrontováni.
Bezstarostným dítětem bez odpovědnosti už prostě nikdy nebudeme, což však neznamená, že nejsme v souladu se svým pravým já. V tom bych možná viděla ten „pohled ze špatné perspektivy“. Možná vás totiž v článku mýlí sdělení, že emoční zralost znamená být takoví, jací jsme se narodili.
Tím ovšem autorka (ani já) nemínila to, že budeme pořád bezstarostným dítětem považujícím se za střed vesmíru, ale že se vrátíme k vlastnostem, které jsme dostali do vínku. Setřeseme nános strategií, které nám v době dětské bezmoci pomáhaly přežít, ale v dospělosti nám už mohou citelně komplikovat život. Třeba potřebou zavděčit se všem, vnímat lásku jen jako zásluhovou komoditu, za každou cenu potlačovat svůj hněv, instinkty a podobně.
Vyzkoušela jste všechny tipy uvedené na konci článku? O tohle přesně při návratu k pravému já jde, ne o to, že budeme zase bezstarostnými dětmi bez odpovědnosti. Jen nás ta dospělácká odpovědnost nesmí válcovat úzkostí a potřebujeme v sobě objevit trápením utlumený plamínek dětské hravosti a nadšení, který nám pomůže ji snášet.
Mohlo by vás zajímat
Když duše kulhá
Trauma kontaminuje celý náš život. Hlásí se o slovo, protože touží být uzdraveno.
Přečíst článekCo říká úzkost?
O svém životě moc nepíšete, ale skutečnost, že vás úzkosti dovedly až do terapie, naznačuje, že v nějaké oblasti vám současné bytí nesedí tak, jak jste si představovala. Berte prosím mé postřehy jako volné asociace, mnohé z nich s vámi vůbec nemusejí souznít. Možná je za vaší úzkostí jen potřeba mít věci hodně pod kontrolou, což se lidem s náročným dětstvím stává. Možná perfekcionismus a dávný slib, že život vašich dětí bude úplně jiný než ten váš…
S dětmi se nám vracejí vzpomínky na to, co jsme v jejich věku prožili, a mohou se vynořovat staří nezpracovaní „kostlivci“. To ale vůbec nemusí znamenat, že všechno, co jste doposud vybudovala (kariéra, rodina…) musí být falešné a je potřeba to měnit.
Vše se jistě rodilo v situacích, kdy jste jako většina lidí dělala jen to, co jste v dané chvíli uměla. Jistě to bylo ovlivněné vaší výchovou a předchozími zážitky, ale bez ohledu na psychologické termíny pravé a falešné já jste to v tu chvíli byla opravdová vy. I když bez předchozích trýznivých zkušeností byste třeba nebyla (opět fabuluju) tak usilovná nebo přizpůsobivá.
Neutíkat před léčivou bolestí
Zamyslete se nad tím, proč jste z terapie odešla. Objevovalo se tam něco, co vás děsilo? Něco, co ohrožovalo váš život takový, jak ho znáte? Je to zcela běžný proces, že se v prvních fázích terapie vynořují věci, které nám nejsou příjemné, takže se někdy cítíme mnohem hůř než předtím. Občas i partner nebo děti reagují na naše proměny překvapeně a nesouhlasně, protože se chováme jinak, než jsou zvyklí.
Ale je to srovnatelné s operací. K tomu, abychom se zbavili třeba zánětu slepého střeva, musíme projít bolestí, hojením jizvy a péčí o ni a po čase se vrátíme zdraví do života. A máme jednou provždy jistotu, že nás slepák už neohrozí. Ale ta prvotní bolest je často důvodem, proč lidi z terapie utíkají a raději se drží vyjetých kolejí. I za cenu chronických potíží, jimiž ve vašem případě nejspíš může být zmíněná úzkost.
Každé dospívání je tím jediným správným. Existuje sice řada teorií, jak by to mělo být v ideálním případě, ale svůj stín nikdo nepřekročí. Ani naši rodiče, ani my. Jen je dobře o něm vědět a pracovat na svém rozvoji. Držím vám palce, ať jste k sobě laskavá a s odvahou objevujete, kým doopravdy jste. Už jen to, že se nad sebou zamýšlíte a hledáte cesty sama za sebe bez obviňování okolí, je známkou emoční zralosti.
Jana Šulistová
