Dobrý den,
mým problémem je, že nevím, jak navázat vztah se svým terapeutem.
Už rok chodím na terapii, mám hodně poničené sebevědomí, bojím se udělat změny ve svém životě, i když bych chtěla být více otevřená a mít víc přátel. Bohužel ale ani o tom nejsem na terapii schopná mluvit – a víceméně jsem s terapeutem neprobrala hlavní důvod toho, proč jsem za ním přišla, spíš mluvím o bezpečnějších věcech a menších problémech.
Sice si myslím, že jsem si se svým terapeutem sedla, protože jsme skoro stejně staří a máme podobné zázemí přátel, ale stále se bojím se mu otevřít – bude se mi určitě v soukromí vysmívat, zvlášť když jsme z malého města a všichni si tu vidí do talíře a vzájemně se znají. Navíc se za své problémy stydím.
Jak s ním mám otevřeně mluvit o osobních věcech, vztahových a partnerských problémech a sexu, když si vykáme a sedíme naproti sobě? Co když zrudnu a zakoktám se? Je normální si s terapeutem tykat? Smí se to? Možná je to věc, která by mi pomohla více se sblížit a otevřít se, ale opět se bojím odmítnutí a následného výsměchu…
Dudlyk
Názor odborníka
Dobrý den,
děkuji za váš dotaz. Velmi si vážím toho, že jste byla schopná svůj problém napsat, protože píšete, že máte potíže s otevřeností vůči svému terapeutovi a svému okolí. Umím si představit, že muselo být těžké nám napsat vzhledem k tomu, že je pro vás těžké přímo vyjádřit, co vás trápí.
Píšete, že máte se svým terapeutem dobrý vztah, ale strach z výsměchu vám brání mluvit o hlavních důvodech toho, co vás do terapie přivedlo a s čím bojujete nejvíc.
Já osobně chápu vztah s terapeutem jako laboratoř pro veškeré vztahy mimo terapii a to, co se děje mezi vámi a jím, může být vyjádřením hlavního problému ve vašich vztazích s ostatními. Terapie vám proto může sloužit jako bezpečný prostor, kde se svým strachem z otevřenosti můžete pracovat. Vztah s vaším terapeutem může být takovým „zkušebním vztahem“, ve kterém si můžete promluvit o svých pocitech z toho, co se mezi vámi a terapeutem děje a ve kterém by vám terapeut měl být průvodcem a oporou, pomáhat vám hledat slova pro to, co se ve vás odehrává a zároveň vás respektovat a přijímat takovou, jaká jste.
Veškeré emoce, které prožíváte ve svém vztahu s terapeutem, můžete prozkoumávat a pracovat s nimi a možná zjistíte, že mnohé z toho, co zažíváte se svým terapeutem, zažíváte i ve svým ostatních vztazích. Od terapeuta můžete dostat cennou zpětnou vazbu o tom, jak na něho vaše chování působí, co při kontaktu s vámi prožívá a taková komunikace pak může vést k pozitivním změnám i ve vztahu s lidmi v „realitě“, mimo terapii. Proto bych vás chtěl povzbudit, abyste otevřela otázku vašeho vzájemného vztahu a zkusila upřímně mluvit o svých pocitech a pochybách.
Někdy může být těžké druhému člověku důvěřovat. I tomu, za kterým chodíte jako za profesionálem, se kterým spolupracujete už rok. Není výjimkou, že lidé se svěřují se svými nejzávažnějšími trápeními, kvůli kterým terapii vlastně vyhledali, až po několika měsících intenzivní spolupráce. Pro terapeuty to ale není důvod k pohrdání – někdy je potřeba počkat, až důvěra klienta k terapeutovi vyroste natolik, aby přerostla jeho strach z odmítnutí nebo výsměchu, tak jako ve vašem případě.
Základním kamenem každé psychoterapie pro toho, kdo se jako terapeut živí, je schopnost vcítit se do svého klienta a přijímat ho se všemi jeho klady a zápory. Výsměch z terapeutovy strany kvůli problému, se kterým se mu klient svěří, je pro toto povolání naprosto nepřijatelný. I v terapeutově soukromí platí závazek mlčenlivosti a jeho porušení by bylo závažným selháním, které by mohlo ohrozit terapeutovu kariéru. Proto vás chci ujistit, že pokud se váš terapeut chová jako profesionál, určitě vám z jeho strany výsměch nehrozí.
Právě kvůli nepravděpodobnosti výsměchu od terapeuta bych vás chtěl povzbudit k malým krůčkům na cestě k větší otevřenosti. Pokud však budete mít pocit, že vás terapeut nějak shazuje, znevažuje, nebo se vám posmívá, je to zcela oprávněný důvod k nutnému ukončení spolupráce, která by nikam nevedla a vám by nijak nepomohla.
Píšete, že by vám možná pomohlo, kdybyste si s terapeutem mohla tykat. Vykání mezi terapeutem a klientem je obecné doporučení, ale záleží na každém terapeutovi a klientovi, jak si podmínky a vzájemné oslovování nastaví. Můžete tedy dotaz na vzájemné tykání vzít jako zkoušku toho, jestli terapeutovou reakcí bude opravdu nějaká forma výsměchu nebo odmítnutí, nebo otázku přijme jako výzvu k dialogu. Zrudnutí a zakoktání k terapii prostě patří a je otázkou terapeutovy profesionality, jak je schopen klientovi zajistit pocit bezpečí a přijetí.
Přeji vám mnoho odvahy a radosti z objevování sebe samé.
David Vaněk
