Ahoj,
často a rád si hraji s dcerou, které je 6 let. Je jedináček. Hraček má celkem velké množství.
Pokud si hrajeme s hračkami, panenkami či „pečopáky“, dcera postavičky rozdělí v poměru cca 1/9, 3 postavičky pro mě a 30 pro ni. Jsou postavičky, její oblíbené, které mi ještě nepůjčila ke hře. Reaguji tak, že sděluji svoje pocity, že bych si raději hrál tak, že bych měl více postaviček, a navrhnu rozdělení 1:1. Následně začne se mnou smlouvat a třeba mi půjčí ještě několik postaviček a já to ocením, ale polovinu postav mi nepůjčí.
Pokud dceru navštíví některá z jejích kamarádek, velmi často se stává, že kamarádce nechce půjčit její oblíbené hračky (za oblíbené považuje téměř všechny hračky). V takové chvíli ale nevím jak mám reagovat, myslím si, že kamarádce přístup dcery vadí a nelíbí se jí. Když na to dceru upozorním, nějaké jiné hračky kamarádce půjčí.
Nerad zasahuji do sporů mezi dětmi, myslím že je většinou vyřeší sami, ale v tomto případě si pak dcera hraje klidně sama a kamarádku nechá o samotě. Snažím se o respektující přístup k dceři a k zapůjčení hraček ji nenutím. Nicméně několikrát se stalo, že manželka ji v jejím postupu při hře se mnou podpořila, s tím, že to jsou její hračky, nebo že bych měl jako otec ustoupit a hrát si s dcerou dle jejího požadavku.
Nemám z toho dobrý pocit, myslím že bych měl dělat něco jinak, ale nevím co. Dcera k takovému postupu přistupuje od malinka. Prosím o případnou radu. Děkuji.
Jarda
Názor odborníka
Hezký den, Jardo,
děkuji za váš zajímavý dotaz. Je príma, že si často a rád hrajete s dcerou a chci vás podpořit v tom, že si určitě nemusíte hrát striktně podle jejích požadavků. Při hře jste rovnoprávní partneři a je důležité, aby i vás hra bavila, aby i vám při ní bylo dobře.
Všechny děti naší kultury mívají větší či menší potíže s půjčováním svých hraček. Domnívám se, že je to zejména tím, jak na osobním vlastnictví lpíme my dospělí. Malé děti se navíc v jistém období se svými věcmi do značné míry identifikují: když malé batole drží hračku v ruce, považuje ji v za svou součást. Později pochopí, že ji může v pohodě odložit, ale někdy se bez své oblíbené hračky cítí vyloženě „nesvé“. Časem samozřejmě děti čím dál více chápou, co jsou ony, a co jejich předměty. Nicméně: možná znáte lidi, kteří opírají svou identitu o vlastnictví (například o vlastnictví silného/drahého vozu) ještě hluboko v kalendářní dospělosti.
U vaší dcery je „problém s půjčováním“ vzhledem k věku spíše větší. Šestileté děti už obvykle půjčují s menšími obtížemi: s věcmi už se tolik neidentifikují, a naopak kamarádi nabývají na důležitosti. Převáží tak u nich pozitivní pocity z půjčení: radost z radosti kamarádky či rodiče, radost ze sebe, že to dokážu.
Píšete, že si vaše dcera hraje klidně sama. Je možné, že ji opravdu individuální hra naplňuje, a nemá tedy tak velké potěšení z toho, že si hraje někdo s ní. Roli může samozřejmě hrát i to, že je jedináček – a tudíž má méně osobních zkušeností s půjčováním a s naplněním/frustrací touhy „chci si hrát s tou krásnou hračkou, co patří…“. Nepíšete nic o dalších dceřiných zkušenostech – ze školky/školy, od sousedů… chodí si někdy také ona hrát ke svým kamarádkám? Víte něco o tom, jak se chová na návštěvách?
Ptáte se, co máte dělat jinak. Vidím různé možnosti. Osobně bych asi přijala tři postavičky – ne proto, že bych se podřídila dceři, ale prostě proto, že s třemi postavičkami se toho dá tolik vymyslet, že by mi to na dlooouhou dobu plně stačilo. Nechtělo by se mi bazírovat na zapůjčení poloviny postaviček – už proto, že tím částečně potvrzuji důležitost vlastnit (vlastnit stejné množství, aspoň pro tu chvíli), abychom si byli ve hře rovni.
Na druhou stranu však máte právo i trvat na tom, že opravdu chcete polovinu postaviček, abyste si s dcerou hrál. Je to na vás. Někteří rodiče jedináčků to řeší i tak, že pořídí (třeba s pomocí Ježíška) určité hračky do svého vlastnictví a jsou to pak oni, kdo je dítěti půjčují.
Další možností je velmi otevřeně projevovat své pocity, které ohledně půjčení/nepůjčení hraček máte. Nevím, jak přesně myslíte, když píšete, že dceři „sdělujete“ své pocity. Mám zkušenost, že řada rodičů „sděluje“ pouze tak, že o svých emocích mluví. Pro jistotu proto upozorním na nonverbální složku sdělování emocí: více než na slova sama totiž děti reagují na to, jakým tónem jsou pronášena a jaký výraz je doprovází. Pokud jsou vaše slova o smutku, měla by i smutně znít, a vy byste měl smutně vypadat. Pokud hovoříte o hněvu, mělo by na vás být i od pohledu patrné, že jste naštvaný. Podobně pokud vám dcera hračky půjčí: více než na „ocenění“ bude reagovat na vaši zjevnou radost.
Záměrně se soustřeďuji na to, co můžete dělat, když si hrajete s dcerou sám. To samé pochopitelně můžete dělat i u hry s kamarádkou. Neměla by však chybět přímá zkušenost dcery s ní: dcera by měla zažít přímý kontakt s emocemi kamarádky, s její radostí či frustrací/smutkem.
Všechny tyto postupy směřují dceru k tomu, aby své hračky půjčovala. První (nebazírování na počtu hraček) skrze „oproštění se“ od vlastnictví, jež od vás může dcera odkoukat; druhý (vyžadování poloviny) skrze tlak; třetí (hračky pro rodiče) skrze zkušenost a čtvrtý (projev emocí) skrze dětskou touhu mít spokojené rodiče, dělat jim radost.
Využívejte celý web.
PředplatnéŽádný ze způsobů nefunguje stoprocentně a hned, žádný není „ten správný“ nebo „horší“. I nátlak je výchovným prostředkem, k němuž je někdy záhodno se uchýlit. Záleží na vás, na vaší povaze i konkrétní situaci, co si vyberete. Možná přijdete na něco úplně jiného. A možná vaše dcera přestane na svých hračkách bazírovat sama od sebe, díky přirozenému vývoji.
Přeji vám oběma mnoho radosti při hře!
Pavla Koucká
