Biologicky jsme nastavení na kontakt s druhými lidmi. Bytostně potřebujeme, aby nás někdo vnímal a reagoval na nás. Aby nás někdo měl rád. Pocit osamělosti a izolace je tedy jeden z těch, které nejsilněji doléhají na náš život, zvlášť když se táhnou dlouho – bez ohledu na to, jestli při tom reálně jsme nebo nejsme mezi lidmi. Jak souvisí pocit vnitřní osamělosti se vztahy ve vnějším světě? A co s tím vším můžete udělat, když se rozhodnete žít trochu víc v souladu se sebou a se svými potřebami?