Dobrý den,
s manželem jsem prožila téměř čtvrt století. Máme již dvě dospělé děti, které ještě studují.
Zhruba v polovině našeho soužití začal manžel psychicky týrat naši dceru, která si nese dodnes zdravotní následky a léčí se. Bylo to hrozné, manžel nechtěl korigovat svoje jednání, nepomohla ani intervence zdravotníků – vždy sehrál hru, na kterou mu bohužel přistoupili.
Když jsem se ho ptala, proč ji trápí, odpověděl, že musí, protože z ní jinak nic nevyroste. Jednou se přiznal, že přesně ví, co prožívá, nicméně ji zřejmě v něčem vnímal jako své zrcadlo a ještě více negoval některé projevy. Dceru jsem velice bránila a vznikl mezi námi velmi silný vztah, na který manžel ještě víc žárlil. Zřejmě jako odvetu vytvořil „koalici“ se synem a de facto rozdělil rodinu na mužský a ženský svět. Jeden svět, který smí vše, a druhý, který nesmí nic.
Postupně začal ve vztahu uplatňovat moc a začal mne zatlačovat – nechala jsem se, protože jednak jsem byla ve finanční nevýhodě (veškerý majetek byl napsán na manžela), jednak nesouhlas byl okamžitě „uplatňován“ na dceři jakožto snadném terči pro schválnosti a odplatu. V lecčems jsem raději zaujala pasivní postoj, pouze se mi podařilo zachovat si určitou finanční nezávislost, tj. chodit do práce (v posledních letech na mne tlačil, ať zůstanu v domácnosti a uklízím).
Vzhledem k jeho mimomanželskému vztahu jsme se nakonec rozvedli. Já se však od něj neumím odpoutat a okolí říká, že vykazuji znaky psychicky týrané ženy od tyrana. Jak z toho ven? Jak se odpoutat? Velmi mne to omezuje…
Kateřina
Názor odborníka
Milá Kateřino,
s bývalým manželem jste si jistě prožila své. A nejen vy. Všimla jsem si, že ačkoli jste po rozvodu, stále o něm píšete jako o svém manželovi. Chápu, že prožít s někým dvacet pět let je dlouhá doba. A dost dlouhá na to, abyste si dokázala vypěstovat závislost, pasivní postoj k němu atd. Sice píšete, že jste si zachovala finanční nezávislost, protože jste chodila do práce, i přesto, že si to nepřál. To je skvělé, že jste dokázala. To ukazuje na určitou sílu ve vás, kterou jste našla a nepodřídila se manželovi úplně. Příjem jste svůj sice měla, ale ale stejně jste se vedle něj necítila rovnocenně. Ať už byl veškerý majetek napsaný na něj, nebo že doma o všem rozhodoval. Alespoň tak si ho představuji z vašeho popisu.
Ptáte se, jak se od něj odpoutat. Návod vám bohužel nedám, ale nabídnu vám svůj pohled. Celý svůj dotaz popisujete to, co bylo. Píšete o tom, co provedl vám, dceři, celé rodině. Bezpochyby to muselo být náročné a musela jste hodně vydržet. Až poslední dva řádky vašeho dotazu se věnujete tomu, co byste nyní potřebovala. Mohlo by to korespondovat s tím, jak na celou věc nahlížíte? Možná se mýlím, ale nesnažíte se zůstávat v minulosti? Chtěla byste z toho ven, ale nepíšete, v čem vás to konkrétně omezuje, co to pro vás znamená, že se od něj neumíte odpoutat.
Každý rozchod s sebou nese i nový začátek. Když byste se nyní měla soustředit na přítomnost, zkuste si odpovědět, jak byste se teď chtěla cítit? Jak by to vypadalo, kdybyste už od něj byla odpoutaná? Jaké nové možnosti vám přináší život bez něj? Pokuste se soustředit sama na sebe a využít toho, že vás nyní nikdo nezatlačuje, neříká vám, co máte dělat atd. Přijměte zodpovědnost za svůj život a udělejte si ho takový, jaký byste si ho přála.
Přeji vám hodně štěstí
Markéta Jarolímková
