Dobrý den,
v období několika měsíců mě potkala smrt dvou blízkých lidí, kteří se rozhodli ukončit svůj život sebevraždou.
Jednoho dosud nenašli, druhému jsem na obřad neměla možnost přijít. Myslím na oba často. Už nejsem zoufalá, ale pořád je to ve mě neuzavřené. Uplynuly tři roky.
Přemýšlím, jak se s nimi rozloučit. A zda to ve mně bude přítomné už napořád, nebo se to nějak změní. Netoužím na ně zapomenout, ale přála bych si porozumět smutku, který mám někde hluboko uložený. Zda snad někdy odezní, zda se s ním vůbec lze vyrovnat. Přijmout jejich rozhodnutí a situaci takovou, jaká je.
Je mi 23 let, jestli má tahle informace nějaký smysl.
Děkuji.
Anaki
Názor odborníka
Milá Anaki,
smířit se s odchodem blízkých lidí není jednoduché. Jejich otisk v nás zůstává napořád. I za dlouhá léta si lidé mohou vzpomenout na někoho, kdo již dávno odešel, a v jejich vzpomínání můžeme cítit přijetí, ale i smutek. Čas obrušuje hrany, a tak i pocity spojené se ztrátou blízkého člověka časem ztrácejí na intenzitě. Čas je v tomto případě velkým léčitelem.
Vám odešli před třemi lety dva blízcí lidé. Píšete, že na ně často myslíte, že už nejste zoufalá, ale pořád je to ve vás neuzavřené. Předpokládám, že vás jejich odchod velmi zasáhnul. Nepíšete, zda se jednalo o někoho z vaší rodiny či o přátele. Možná to není ani podstatné. Možná je podstatnější to, že se rozhodli ukončit svůj život sami.
Když člověk odejde ze života na základě vlastního rozhodnutí, vyvolává to v pozůstalých lidech spoustu otázek: Dalo se tomu předejít? Proč to udělal(a)? Proč to tak muselo dopadnout? Měli jsme něco udělat? I tyto otázky se časem vytratí a nahradí je přijetí toho, že se to stalo.
Vy sama píšete o přijetí jejich rozhodnutí a situace takové, jaká je. Možná i ve vás zůstávají otázky bez odpovědí, možná je pro vás těžké jejich jednání pochopit. Nakonec však nezbývá než jejich rozhodnutí přijmout a respektovat.
Píšete o smutku, který máte někde hluboce uložený a kterému se snažíte porozumět. Smutek je v takové situaci přirozený a časem většinou ztrácí na palčivosti a síle. Přijměte tedy i svůj smutek a všechny další pocity s tím spojené. Popovídejte si o svých pocitech s někým blízkým. Často nám k pochopení našich pocitů pomůže o nich mluvit a slyšet sami sebe, co říkáme.
Píšete, že jste neměla možnost se s nimi rozloučit. Můžete to udělat dodatečně, vytvořit si s každým z nich vlastní rozloučení, uzavírací rituál. Vytvořit chvíli věnovanou rozloučení s nimi. Já sama jsem se takhle před lety rozloučila v meditaci se svým dědou a velmi se mi ulevilo.
Můžete si zapálit třeba svíčku a říct sobě i jim, že se s nimi chcete rozloučit. Můžete jim říct vše, co potřebujete, nebo na ně jen v tichu vzpomínat. Řekněte jim, že tu situaci a jejich rozhodnutí přijímáte a že se nimi loučíte. A sobě si řekněte, že přijímáte to, že jste touto situací musela projít.
Milá Anaki, život půjde dál. Něčí život končí, jiného teprve začíná. Vy jste na začátku svého dospělého života a já vám přeji, abyste se i přes bolestné ztráty ze svého života co nejvíc radovala.
Karla Steinerová
