Jednou nohou v minulosti

Běžně nepovrchní člověk vytvářející emoční vazby si z každého vztahu odnáší hromadu „materiálu ke zpracování“. A pokud je jeho nová partnerka nebo partner také vnímavý a angažovaný, tak to zpracovávání nemůže neregistrovat, potažmo se ho i emočně neúčastnit. Samozřejmě pokud je takový nový partner nebo partnerka v době zpracovávání už na scéně – jenže to právě bývá. Málokdy se trávení rozpadlého vztahu vejde do časového intervalu od jeho konce do začátku vztahu dalšího. Pokud vůbec nějaký takový interval byl.

Často skáčeme po hlavě (po srdci, eventuálně nadledvinkách či jiném hormonálně činném orgánu) z jednoho vztahu rovnou do druhého. Dokonce se dva vztahy, nový a starý, nezřídka překryjí. A to se děje až příliš často, chtělo by se napsat… Ale kdo jsme, abychom věděli lépe než zúčastnění, natož abychom soudili? Ano, zaděláváme si mnohdy na průšvihy a ublížení sobě a jiným nezpracováním starých šrámů dřív, než se vydáme sbírat a rozdávat nové kytky a nové šrámy – ale i to patří k životu. Když se učíme psát, také nejdřív děláme chyby. Kdybychom v první třídě psát přestali, abychom ty chyby nedělali, zůstali bychom navždy negramotní. Jak by to mohlo být jiné s učením se skutečné lásce?