Do redakce napsala paní nebo slečna Eliška a navrhla podívat se blíže na „…vztah, kdy partner už se svým bývalým partnerem není v kontaktu a nechce se k němu nebo k ní vrátit, například proto, že si uvědomuje, že ublížení od bývalého partnera bylo příliš velké, ale kdy nový partner cítí, že něco není v pořádku. Záchvaty smutku, odlidštěné objetí, nepřítomný pohled, neúplná angažovanost.“ Elišku zajímá, co se situací, kdy se člověk octne ve vztahu s někým, kdo chvílemi nový vztah plně prožívá, a zároveň má okamžiky truchlení za předchozím vztahem. Hezky rozdané tematické karty. A tuším, proč se mi i tak do tématu příliš nechtělo. Nejspíš proto, že popsaný vztahový scénář považuji za úplně normální a v pořádku (tedy pokud „záchvaty“ chybění starého netvoří zásadní část nového života), po vynásobení výsledku konkrétní vztahové situace mým optimistickým protiúzkostným koeficientem – věci bývají často lepší, než na první ponor vypadají. (Také mnohem horší, ale to už by byla jiná kapitola, resp. jiný článek.)